Z Makedonie přišla nadějná zpráva. Tamní ministr zahraničí podepsal s řeckým protějškem dohodu o novém názvu své země, čímž se otevřela cesta k řešení více než dvacetiletého sporu. Země se má jmenovat Republika Severní Makedonie a pod tímto názvem Řecko přestane blokovat její vstup do NATO a přístupová jednání s EU. Jenže tahle naděje nejspíš narazí na balkánskou vášnivost, o které se v rozhovoru pro ČT24.cz zmiňuje makedonistka Tereza Drvošanová Fantlová.
Dohodu o změně názvu budou Makedonci schvalovat na podzim v referendu. Jak se k návrhu staví makedonská společnost? Má v referendu šanci?
Myslím, že Makedonci plošně nesouhlasí se změnou jména. Je to pro ně vrchol dlouhodobého ponižování na mezinárodním poli a kapitulace před Řeckem, které si vyhrazuje právo na antickou historii. Pokud by se podařilo přesvědčit většinu voličů, aby hlasovala v referendu pro změnu, voliči budou povětšinou motivovaní vyřešením otázek vstupu do EU a NATO a novými možnostmi, jejichž záruky ale nemají.
Samotná vidina vstupu do NATO podle průzkumu z loňského podzimu nestačí. Jen 35 % obyvatel Makedonie by název země vyměnilo za členství v alianci, naopak 49 % by při takové možnosti neměnilo.
Kampaň před referendem musí cílit stejně jako kampaň hlavní vládní strany Sociálně demokratická unie Makedonie (SDSM) před posledními volbami. Tedy na zlepšení životní úrovně v Makedonii, na zastavení „odlivu mozků“ a mladých lidí.
To je podle mě trochu pokrytecké, protože se to vyhýbá přiznání prohry v otázce jména. Na konstruktivní debatu už ale není čas a po léta se jí nikdo nevěnoval. Pro SDSM bude zřejmě těžké přesvědčit občany, že je nutné podřídit se řecké vizi a zříci se jména, které s přídomkem socialistická či federativní stálo v jejich dokumentech i ústavě od druhé světové války.
Makedonie je podle mě stát, který neprosperuje mimo jiné kvůli více než desetiletí trvajícím neustálým a nekonstruktivním tahanicím o moc mezi opozicí a vládou, kvůli soupeření dvou největších stran SDSM a opoziční Vnitřní makedonské revoluční organizace – Demokratické strany makedonské národní jednoty (VMRO), tedy jediných stran, které jsou schopné v koalici s albánským partnerem sestavit vládu. Obě strany si budují silnou voličskou základnu pomocí osobních výhod a příslibů pro své členy a voliče. Jen málo voličů v Makedonii je „nezávislých“.
V poslední době ale rychleji přibývá lidí, kteří vidí lepší budoucnost ve vymanění se z tohoto systému. Země je chudá a ani výhody pro straníky a skalní voliče na jimi zamýšlený dobrý život nestačí. Obyvatelé země ve velké míře odcházejí za prací do zahraničí.
To, že země není v EU a NATO, ani spor s Řeckem nejsou aktuálně jejími hlavními problémy. Makedonce trápí nepotismus a korupce státní správy, nízké platy, malá kupní síla obyvatel, drahé potraviny a vysoké náklady na bydlení a ceny energií vzhledem k malým příjmům. V regionech se běžný měsíční plat v soukromém sektoru pohybuje kolem dvou set eur (přes pět tisíc korun).
Platy, výdaje i ceny zboží a služeb se mezi lidmi často vyjadřují v eurech, a nikoli v místních denárech. V eurech nebo švýcarských francích zpravidla vydělává v zahraničí někdo z rodiny, nebo z blízkého okolí či vzdálených příbuzných.
Je rozdíl mezi názory etnických Makedonců a Albánců, kteří tvoří asi pětinu obyvatel země?
Rozdíl existuje. Pro Makedonce je to komplexní otázka identity a historie nebo historiografie. Pro Albánce to může být jen obtěžující spor státu, ve kterém jsou menšinou s rozsáhlými právy. Stoupenci velkoalbánské myšlenky jistě vítají, že spor oslabuje Republiku Makedonii, jejíž západní díl sousedící s Albánií a Kosovem je osídlen většinově Albánci. Myslím, že takové hlasy nejsou příliš veřejné, toto téma je však vždy v pozadí.
Jaké jsou hlavní argumenty makedonských příznivců a odpůrců změny názvu?
Příznivci operují hlavně s možností vstupu do EU a NATO. Odpůrci nesouhlasí s diktátem vyžadujícím měnit jméno státu. Argumentují i tím, že přes sto třicet zemí světa uznalo Republiku Makedonii pod ústavním jménem. Nesouhlasí s tím, že si antickou historii celého území Makedonie uzurpuje Řecko.
Ve sporu hraje roli i osud makedonské menšiny v Řecku. Makedonci nemohou Řekům odpustit, že je od počátků jejich národního státu utlačují. Docházelo k přejmenovávání makedonských rodin a zakázáno bylo hovořit slovanským jazykem na veřejnosti, a dokonce i doma.
Makedonci byli také decimováni v rámci řeckého vyrovnání se s komunistickým odbojem, kterého se zúčastnili v řecké občanské válce. Makedonci v Řecku, slovanští mluvčí v Egejské Makedonii, dodnes nejsou přiznanou menšinou. Označení Severní Makedonie pro kritiky jakoby uzavírá národ Makedonců do hranic Severní Makedonie, nehledě na to, že žijí i jinde, tedy v Řecku, v Bulharsku, ale i v Austráli či USA.
Nechápu, jak se někdo může reálně obávat makedonského iredentismu (snahy připojit část sousedního státu s vlastní národnostní menšinou – pozn. red.). Makedonie nemá sílu měnit hranice a podle oficiálních postojů nemá ani takové ambice. Zemi by se snáz mohlo stát, že přijde o západní část země osídlenou Albánci, než že by připojila ostatní území historické Makedonie.
Odmítání pojmu Makedonie a Makedonci ve jméně souseda zaznívá od řeckých kritiků zhusta, je to heslem na demonstracích. Makedonie jako historické území byla vždy a je dodnes etnicky smíšená. I proto by Řecko nemělo omezovat používání pojmu Makedonec pro sebeurčení.
Hrozí vnitromakedonská debata tím, že by mohla přerůst do násilností?
Makedonců je málo, celá Makedonie má okolo dvou milionů obyvatel, z toho velkou část tvoří Albánci. Hodně Makedonců navíc žije v zahraničí. Pořád si myslím, že mezi těmi „pár sousedy“, kteří v Makedonii zůstali, jakkoli jsou zastánci protichůdných nejen politických stran, nemůže dojít k násilnostem.
Lidé ale musí začít myslet na sebe, a ne slepě věřit politikům z jedné nebo druhé strany. V Makedonii se totiž může lehce stát, že i politické strany budou volat do boje, svážet autobusy příznivců na protesty a tolerovat násilí. Není jasné, jak dlouho vydrží policie zastávat vládní stanovisko a bránit nespokojenému davu.
V Makedonii také stále existuje potenciál pro rozdmýchání etnického konfliktu s Albánci. Jakékoli napětí po konfliktu v roce 2001 ale zatím bylo vždy udusáno v zárodku. Běžní Makedonci i Albánci chtějí žít pouze lepší životy s lepšími platy a nemají zájem o válku.
V Českém homogenním prostředí si nedokážeme představit, jakého mírného soužití jsou v Makedonii schopná rozdílná etnika, tedy Makedonci, Albánci, Turci a Romové. Těžko si představujeme, jak dalece se znají a udržují ve vzájemné úctě. Neplatí to samozřejmě bez výjimky, ale kvalitní státníci by měli pracovat s pozitivy, zakořeněností a přirozeností tamního multikulturalismu.
Za určitých podmínek však není vyloučené, že by se Makedonie v důsledku řešení sporu mohla rozpadnout.
Jak se spor promítá do vzájemných vztahů mezi Makedonci a Řeky na úrovni běžných mezilidských vztahů?
Jsem si jistá, že není stejné například cestovat s makedonským nebo českým pasem do Řecka, ubytovávat se v hotelu atd. Jako Makedonec v Řecku nikdy nevíte, na koho narazíte, a platí to asi i naopak. Je to podobný strach, ale asi trochu silnější, jako jet na Moravu s pražskou SPZ nebo ptát se v Praze na šalinu. Ať už jste z Brna či z Prahy, i když nemáte nic proti nikomu, stejně nevíte, na koho narazíte a jak se vás může pokusit dehonestovat.
Existují svědectví o tom, že řečtí úředníci neuctivě zacházeli s cestovními doklady Makedonců, pošlapávali je atp. Nevím, jestli Řekové mají podobné zkušenosti s Makedonci. Vím, že do příhraničních regionů jezdí v neděli na oběd a jsou uctivě obsluhováni a menu mají i v řecké alfabetě.
Jak je poznat i podle protestů na obou stranách, celá situace i vztahy jsou prostě vášnivé.
O jakých variantách názvu Makedonie se uvažovalo a proč?
Jeden z návrhů jména zněl Vardarská Makedonie. Myslím, že nebyl tak špatný. Proč by se nakonec nemohla pro větší přehlednost zároveň i řecká provincie jmenovat Egejská Makedonie?
Poslední okamžitě zavržený návrh byl Ilindenská Makedonie. Ten odkazuje k boji proti Turkům. Na Ilinden (den sv. Ilji) v roce 1903 byla založena Kruševská republika (Kruševo je město v dnešní Makedonii). Osvobozenecký boj je ale zase spornou otázkou, část hrdinů boje usilovala o Makedonii bulharskou, v rámci bulharského státu.
Jméno odkazovalo do doby, kdy se formovaly národní státy a o Makedonii a o její slovanské obyvatelstvo obývající i Egejskou Makedonii s nevyhraněným národním vědomím se prali prostřednictvím církve školství Řekové, Bulhaři a Srbové. Jako by ten návrh říkal: „Historii si teď budujte od roku 1903.“ Z tohoto pohledu je geografický název lepší, je méně násilný a útočný.
Myslím, že ambicí Makedonie nikdy nebylo nárokovat řeckou provincii Makedonii. Rozhodně tato ambice není v hlavách většiny občanů a voličů. Z Řecka odešlo ve 20. století v několika vlnách často za pohnutých okolností hodně slovanských Makedonců. Mluví se i o tom, že Řecko má strach z případného navracení majetku vysídlencům, pokud přizná, že v Makedonii existují Makedonci.
Ve sporu jde i o odkaz Alexandra Makedonského, na jehož dědictví si dělají nárok obě strany sporu. Jak tento nárok opodstatňují a lze ho považovat za oprávněný?
Řecká strana si tradičně dělá nárok na vlastnictví helénismu, který Alexandr Veliký vyvážel do světa. Nejčastějším makedonským argumentem je, že Alexandrova Makedonie nebyla helénská. Podle tohoto příběhu stála Makedonie na okraji řecké civilizace a Makedonci byli těmi jinými, barbary, Nehelény. Uvádí se přídomek Alexandrova otce, který si říkal Filip II. Filhelén. To v této interpretaci znamená, že nebyl Helén, jen je měl rád.
Myslím si, že nárok je oprávněný víceméně u obou. Je však potřeba si uvědomit, že každý kope za svůj tým, nepřenášet současnost do minulosti a ctít, že i práce historiků má svá pravidla.
Současní Řekové nejsou Heléni a současní Makedonci nejsou antičtí Makedonci. Od doby antiky se na území dnešního Řecka i Makedonie mnoho změnilo. Měnila se státní a společenská uspořádání, přicházela nová etnika i nová náboženství. Posloucháme-li hesla typu Makedonie je řecká či Soluň je makedonská, je potřeba mít na paměti i to, že dlouhých pět set let byla Makedonie turecká a všichni pravoslavní v ní žili jako prostá „rája“. Zřejmě ani nepomýšleli na to, že se jim někdy poštěstí být hrdými Řeky či Makedonci.
Jakou roli hrají dějiny v současné makedonské a řecké společnosti? Dá se to srovnat s Českem?
V makedonské společnosti je historie velké téma. Hlavně VMRO se zasloužila o to, aby se amatérským historikem stal každý volič, a propagovala oslavování antické Makedonie ve vztahu s dnešní státností a snažila vymanit se ze striktně slovanského výkladu makedonské etnicity, který prosazoval předchozí jugoslávský režim pod heslem „bratrství a jednoty“.
Historie se dostává do popředí samozřejmě i kvůli sporu s Řeckem. Makedonci ale nejsou zfanatizovaným stádem oslavujícím Alexandra, to by byl mylný závěr. Myslím, že rozumí té diskontinuitě, ale zároveň chtějí nárok na možnost popisovat dějiny území, na kterém se jejich národní vědomí rozvíjelo.
Na druhou stranu, makedonská společnost má silný vztah k tradici, což je ta pravá národní historie, beze státu předávaná z generace na generaci. Děti ještě dnes mohou doma slyšet o pradědečkovi (Makedonci), který v jedné válce stihl bojovat za tři různé armády, jak se měnila hranice, nebo o pradědečkovi a prababičce (Makedoncích), kteří odešli z vypálené vesnice v Egejské Makedonii do tehdejší jugoslávské republiky Makedonie, aby začali nový život. V poválečném období se například celé čtvrti v makedonských městech vyhrazovaly pro tzv. Egejce, vyhnané z Řecka.
Na velikost Makedonie a Makedonců, a to nejen antického období, se odkazuje v běžném hovoru mnoho Makedonců. Objevuje se i cyrilometodějské téma a šíření slovanského písma a křesťanství z okolí Soluně.
Řekla bych, že v Česku i v Makedonii je silný vztah k historii, my ale máme tu historii v sobě se všemi spory a ústrky a usilováním o státnost tak nějak usazenou. Nejsme tak vzrušení, když o ní hovoříme, ačkoliv i v české historii jsou témata, která jsme museli znovu a znovu reflektovat.
Přemýšlím často, jak připodobnit makedonskou situaci a spor s Řeckem na něčem českém. Někdy mě napadá, že je to zhruba jako kdybychom popírali vyhnání Němců nebo si se Slováky zakazovali mluvit o Velkomoravské říši. Nebo snad kdyby se Češi a Slováci báli, že Moravané budou chtít Velkou Moravu obnovit.
Studovala makedonistiku na FF UK a získala magisterský titul na FSV UK v oboru Východoevropská studia. O makedonské politice, společnosti a kultuře v minulosti publikovala v časopisech Mezinárodní politika a Na východ a na vlastním blogu. Překládá z i do makedonštiny. V předchozích pracích se zabývala zejména pojetím makedonské identity, historiografií a etnologií.
