Kupole se snímky obětí holocaustu

Cesta do země, kde se mísí Západ s Orientem. Tankování v hebrejštině, oázy a úchvatná Chrámová hora

Koupání, posvátná místa i túry. Za prodloužený víkend v židovském státě se toho dá stihnout hodně. V Izraeli se mísí Západ s Orientem. Tel Aviv působí jako klidné letovisko, kde muslimové tráví čas na pláži vedle židů. Udržované jeruzalémské Staré město zase vypadá jako vystřižené z filmů o křižácích. Kdo si chce od městského ruchu odpočinout, nedaleko za svatým městem leží Mrtvé moře a přírodní park Ejn Gedi – jen je třeba přejet část palestinského území.

Letenky z Prahy do Tel Avivu se zahrnutým příručním zavazadlem do deseti kilogramů lze sehnat pár měsíců předem za nějakých 2500–3500 korun, záleží na termínu, my jsme trochu odvážně zvolili verzi prodloužený víkend (pátek až pondělí), tedy částečně během šabatu, který židé tráví v rodinném kruhu, nepracují a přestává fungovat i veřejná doprava.

V Česku jsme vybrali zčásti dolary a zčásti izraelské šekely (ILS), které lze v současné době sehnat v celé řadě pražských směnáren. Jeden šekel je zhruba 6,1 koruny. Zajímavé bylo zjišťovat, zda se lze pojistit proti teroristickému útoku, což je skutečně u některých pojišťoven možné. 

Víza do židovského státu nejsou třeba, stačí platný pas, ovšem pozor na „nepřátelská“ razítka. Mezi problémové země patří nepřátelský Írán, ale také třeba Irák nebo Sýrie. Zároveň se Izraelci dívají s nedůvěrou na osamocené cestovatele, obzvlášť ty, kteří se do Izraele dostali z nějaké ze zmiňovaných zemí.

Přísné kontroly na letišti a speciální vstupní kartička

Obecně se turisté musí připravit na přísná bezpečnostní opatření, která na letišti Ben Guriona platí. Telavivské letiště nepatří mezi největší, ale patří mezi nejbezpečnější na světě. Přestože řada muslimských zemí Izrael neuznává a některé by ho nejraději odstranily z mapy, od roku 1972 se na izraelském letišti nestal žádný teroristický útok a nikdo ani neunesl žádný stroj, který odtud odlétal. Začátkem 70. let tu zemřelo 26 lidí a další desítky utrpěly zranění po přestřelce s teroristickou organizací Japonská rudá armáda. Ultralevicou skupinu tehdy k činu naverbovala marxistická Lidová fronta pro osvobození Palestiny.

Pokud využijete z Prahy let s izraelskými aerolinkami, výslechy a četné kontroly zavazadel začínají už v české metropoli, u jiných nízkonákladových společností je třeba připravit se na ně po příletu. Izraelci pracující na letišti jsou speciálně vycvičení pro svou práci, sledují třeba i řeč těla, mimiku, nejlepší je zůstat co nejvíc v klidu.

Židovský stát čelí kritice, že na letišti uplatňuje etnické profilování. Arabové, hlavně Palestinci, si stěžují, že musejí absolvovat delší výslechy, Izrael to ale odmítá – podle něj vše probíhá na základě odhadu bezpečnostního rizika. Naši skupinu ale po příletu nic hrozného nečekalo, pouze otázky typu: „Proč jedete do Izraele?“, „Jak dlouho tu chcete zůstat“ a „Znáte tu někoho?“. Otázka dvou minut a bylo hotovo. Páry, které se zjevně dobře znají, většinou nemívají potíže.

Izraelci už razítka do pasu vůbec nedávají, každý dostane zvláštní vstupní kartičku s čárovým kódem, osobními údaji a dobou platnosti pobytu. Státy Blízkého východu včetně Spojených arabských emirátů, Tuniska či Egypta totiž měly s tímto razítkem problém, turisty pak čekaly dotazy navíc, nebo ani nemuseli být vpuštěni do země.

Po přistání na Terminálu 3 následovala akce vyzvednutí auta. Od budovy mají k Terminálu 1 jezdit minibusy, dlouho ale žádný nejel, tak jsme raději využili řidiče mikrobusu spadajícího pod jinou autopůjčovnu, jemuž jsme věnovali pár dolarů za odvoz.

Tel Aviv během šabatu žije, řada obchodů ale zavírá

Ještě v pátek jsme se vydali směr Tel Aviv, kde jsme měli ubytování. To je v Izraeli překvapivě dost drahé a pokoje bývají malé. Podobné je to i s jídlem, pokud cestovatelé netouží po nějakém pouličním jídle, jako je zdejší kebab (tady šavarma), místní delikátní humus z cizrny, případně sladká baklava, musí se v běžných restauracích připravit na ceny blížící se těm ve Švýcarsku.

Prvním bodem naší cesty bylo přístavní město Jaffa (z hebrejského jafa – krásný), které je považováno za jedno z nejstarších na světě. Po potopě ho měl založit Noemův syn Jefet. Místní pláž patří dobrodruhům – nesmí se tu plavat, ale dá se skákat ve vysokých vlnách. V Jaffě bylo dobře vidět, že soužití židů a muslimů tu může fungovat, slunečný den na pláži si užívali všichni nehledě na vyznání.

Muslimka u pláže v Tel Avivu-Jaffě
Zdroj: ČT24

Už v Jaffě jsme také zjistili, že neumět číst hebrejsky bude celkem problém – s anglickým překladem cedulí se Izraelci moc nenamáhají, turista se tak akorát mohl pokusit odvozovat význam z obrázků – třeba o zákazu alkoholu na pláži či vstupu do určité oblasti. Po přesunu do centra Tel Avivu přišel další problém, když vůbec nebylo jasné, kdy kde můžeme parkovat, protože i tyto cedule byly pouze v hebrejštině. Pomohla navigace, která nás zavedla do parkovacího domu.

Doprava v Tel Avivu je poměrně náročná, časté jsou zácpy, pravděpodobně se vyplatí půjčit si auto až na další výlet mimo město a nepohybovat se tímto způsobem po metropoli. Trochu boj byl také výběr hotovosti v bankomatu – z větší části opět v hebrejštině, nakonec se ale zadařilo.

„Zahradní město“, které ozvláštnil architektonický styl Bauhaus

Když se začalo stmívat, Izraelci kvůli šabatu uzavřeli směnárny i obchody a město pomalu utichalo. Vyrazili jsme se ještě rychle podívat do Bílého města, oblasti v Tel Avivu, kde stojí budovy, jež ve 30. a 40. letech postavili židovští architekti, kteří uprchli z nacistického Německa a byli ovlivněni výtvarnou a architektonickou školou Bauhaus. Světlé budovy jsou postaveny v prostém stylu velmi podobném českému funkcionalismu.

Samotný Tel Aviv je relativně mladé město, založen byl v roce 1909 jako takzvané zahradní město. Za větším rozvojem města stál ještě v době britské správy (20. léta 20. století) skotský architekt Patrick Geddes. Bílé město se pak nachází na seznamu světového dědictví UNESCO.

Dům ve stylu Bauhaus v Tel Avivu
Zdroj: ČT24

V sobotu dopoledne jsme ještě rychle sehnali otevřenou arabskou pekárnu, kde jsme doplnili zásoby, a v době vrcholícího šabatu jsme se s pomocí navigace se staženou offline mapou vydali po krátké zastávce ve zcela „mrtvém“ Jeruzalémě k Mrtvému moři. Cesta začala být zajímavá hned po výjezdu města, kde silnici začaly obklopovat obydlí místních beduínů. V jednom okamžiku přišel zlom a po něm zbyla jen pouštní krajina s občasnými oázami, přičemž teplota se z nějakých 28 stupňů zvedla nejméně na 35 ve stínu.

Přes území Palestiny až pod hladinu světového oceánu

Rozloha Izraele je proti Česku zhruba čtvrtinová, asi za hodinu a půl jsme tak byli u Mrtvého moře. Cíl představovala přírodní rezervace Ejn Gedi (v hebrejštině Kozí pramen), která leží na území Izraele, ovšem je třeba projet palestinským územím. V této oblasti jde však o zónu A, kde mají bezpečnost na starosti Izraelci a není problém se sem dostat s půjčeným izraelským vozem.

Problém přichází například u starobylých a turisty hojně navštěvovaných palestinských měst Jericho či Betlém, kde je třeba auto zanechat a nechat se odvézt palestinským taxi do centra. To nebyl náš případ – přesto i nás čekal průjezd kontrolním stanovištěm, kde na nás Izraelec částečně mířil samopalem. Když ale zjistil, že jsme z Česka, usmál se, že to jsme „přátelé“ a mohli jsme dál.

Následně přišlo tankování – opět v hebrejštině či arabštině, takže bez šance. Na pomoc musel přijít pracovník z benzinky. Kuriozitou byly v této oblasti velbloudi přivázaní u pump a na dalších odpočívadlech. 

Velbloud u čerpací stanice na palestinském území
Zdroj: ČT24

Cestou do Ejn Gedi jsme se zastavili v letovisku Ejn Bokek, kde proběhlo koupání v Mrtvém moři, které leží 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu. Voda je extrémně slaná, hodně teplá a léčivá. Plavat se nemá, a pokud někdo zkusí styl „prsa“, zjistí, že ho voda stejně obrátí. Ideální je se tedy nechat v poloze na zádech nadnášet – dobrá zpráva je, že utopit se tu skutečně nedá. Mrtvé moře vysychá, právě do letoviska Ejn Bokek musejí Izraelci dostávat vodu pomocí vybudovaného kanálu.

V parku Ejn Gedi se údajně ukryl David před Saulem

Samotná rezervace Ejn Gedi je oáza se spoustou vodopádů, u nichž se dá koupat. Žijí tu fenci a jiná divoká zvířata. Kvůli velkému množství turistů v letních měsících je ale spatříte jen těžko. Pochází odtud i jedna z oblíbených izraelských balených vod. Vstupné činí v přepočtu asi 200 korun a hlavní trasa vede k Davidovu vodopádu. Židé tvrdí, že právě zde se v jedné z jeskyní ukryl David před Saulem. Trasa vedoucí do kopců k dalším jezírkům je ošemetná z hlediska  stupňujícícho se vedra, po půl druhé odpoledne už stoupání zakazuje místní cedule.

Z oblasti u Mrtvého moře jsme se vydali konečně do Jeruzaléma, svatého města židovství, křesťanství a islámu. Celý Izrael působí jako jakýsi mix Západu a Orientu, pro obyvatele převážně ateistické země jsou ale města jako Jeruzalém – prodchnutá náboženstvím – přece jen zážitkem. Využili jsme stylové ubytování v jedné z místních katedrál a během končícího šabatu se vydali najít nějaký otevřený pouliční krámek. Cestou na slavnou Ben Jehudovu ulici – hlavní pěší zónu v Jeruzalémě – jsme omylem zabloudili na okraj židovské ortodoxní čtvrti Me'a Še'arim, která ještě zela prázdnotou.

Na Ben Jehudově ulici už ale pomalu otvíraly krámky se šavarmou. Město najednou neuvěřitelně ožilo, po ulicích proudily davy židů i turistů – na párty sem zjevně vyrazili studenti amerických středních škol. Těm se muselo obzvlášť líbit v ulici vedle náměstí Havilio, která se svými kluby připomínala ostravskou Stodolní ulici.

V neděli ráno jsme zamířili Damašskou bránou do Starého města, které spadá pod světové dědictví UNESCO, a ocitli jsme se o mnoho set let zpátky, v době křižáckých výprav. Staré město je velmi zachovalé, většinu tvoří obří tržiště, z něhož se – často přes bezpečnostní kontroly – odbočuje na památná místa. My jsme jako první zamířili na Chrámovou horu – posvátné, sporné místo judaismu a islámu, kde často dochází k incidentům. V roce 2000 vystoupil na Chrámovou horu tehdejší předseda opoziční strany Likud Ariel Šaron, který tím spustil druhou intifádu – palestinské povstaní. Horu spravuje muslimská nadace Waqf , která se zčásti zodpovídá jordánskému panovníkovi.

Skalní dóm na Chrámové hoře
Zdroj: ČT24

Vzhůru na Chrámovou horu, místo střetů mezi Izraelci a Palestinci

Chrámová hora je pro nemuslimské návštěvníky otevřená od neděle do čtvrtka od 7:30 do 10:30 a od 13:30 do 14:30, a to pouze Maghrebskou branou a po bezpečnostní kontrole ze strany Izraelců. U žen je nutný šátek a zahalená ramena a nohy pod kolena, u mužů pak dlouhé kalhoty. Na Chrámové hoře leží ikonický Skalní dóm se zlatou kupolí a mešita Al-Aksá, dovnitř bohužel nemuslimové nesmí, přesto toto posvátné místo s rozlehlými zahradami stojí za to vidět. U hradeb je výhled také na Olivovou (či Olivetskou) horu a slavný Židovský hřbitov.

Část západní stěny Chrámové hory tvoří Zeď nářků, pozůstatek židovského Chrámu. Správně se nazývá Západní zeď, na ukazatelích proto hledejte „Western Wall“. Je to místo se skutečně chmurnou atmosférou. Zeď je rozdělená na větší, mužskou část a menší pro ženy. Muži si musejí propůjčit na místě jarmulku, jelikož židé považují prostor před zdí za synagogu. Zvykem je vsunout mezi kameny ve zdi papírový lístek s modlitbou.

Následoval pochod na druhou stranu Starého města k Chrámu Božího hrobu. Cestou jsme prošli zahradami s výhledem na luxusní hotel Krále Davida. V době britské mandátní správy v roce 1946 zde došlo k útoku židovských radikálů, při němž zemřelo 91 lidí. V té době zde sídlilo britské vojenské velitelství. Poblíž Chrámu Božího hrobu jsme prošli kolem arménských památek a dostali se i do koptského kostela. Samotný Chrám Božího hrobu je křesťanským poutním místem. Podle Nového zákona zde byl ukřižován Ježíš.

Jad Vašem: Památník holocaustu, na který nikdo nezapomene

Poslední zastávka v Jeruzalémě vedla k památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem na Hoře vzpomínek (známé též jako Herzlova hora), která leží mimo centrum města. Jde o rozsáhlý park s knihovnou, sochami plačících židů či památníkem deportovaných – vagonem, který míří do prázdna.

Židovské dokumenty v muzeu holocaustu v Jeruzalémě
Zdroj: ČT24

Mimořádným zážitkem je Muzeum historie holocaustu, betonová stavba z roku 2005, která mapuje pronásledování židů od úplných počátků před mnoha a mnoha staletími, přes vlnu antisemitismu v 19. století až po příchod Hitlera. Vše začíná promítáním záběrů ze života Židů před druhou světovou válkou. Nacházejí se zde propagandistické nacistické listy jako Der Sturmer, nástroje k posuzování Židů či snímky Židů na zvláštních lavičkách, které pro ně nacisté vyčlenili.

Vše doprovázejí svědectví lidí, kteří teror přežili, takže jde o velmi silný zážitek. Návštěvníci se pohybují podle časové osy, jak se teror stupňoval. Přicházejí proto fotografie z poprav, deportací, za sklem leží boty lidí z koncentračních táborů a modely těchto táborů ukazují hrůzy, které se v jednotlivých částech budov odehrávaly. Emoce vzbuzují osobní doklady a židovské hvězdy, které zbyly po obětech holocaustu. Silným zážitkem je rovněž kupole se jmény a snímky obětí. Východ z budovy ale přináší naději, kterou je výhled na rozrůstající se Jeruzalém.

Nálepky na pas s tajemným kódem

Ze svatého města jsme zamířili zpět do Tel Avivu. Odlet byl v pondělí kolem poledne, doporučuje se být na letišti tři hodiny předem. Cestou z Izraele jsou totiž kontroly mnohem přísnější než při příletu. Známé jsou případy mnohačetných výslechů i osobních kontrol. První kontrolní stanoviště je už před vjezdem do areálu u letiště, kde se vracejí půjčená auta. Tady jsme projeli bez problémů.

Na samotném letišti je třeba přijmout fakt, že Izraelci se vyptávají každého. „Jak dlouho jste byli v Izraeli?“, „S kým jste tu mluvili?“, „Jaké máte mezi sebou vztahy?“, „Jak dlouho jste spolu?“, „Jakého původu je vaše jméno?“, „Kdo balil kufr?“, „Dostali jste od někoho něco, co vezete s sebou“? To je základní výčet otázek, na něž jsme museli rozespalí odpovídat, načež jsme dostali na pasy bílé nálepky s kódem a rychle prošli dalšími kontrolami zavazadel a pasů, takže jsme zjevně nebyli nijak podezřelí.

Podle informací, které se dají na internetu dohledat, je klíčové, jakou číslicí kód nálepky na pasu začíná. Systém má šest stupňů – do první a druhé skupiny patří Izraelci, diplomaté nebo lidé, kteří vůbec nejsou považováni za bezpečnostní riziko. Pod třetí a čtvrtý stupeň spadají většinou cizinci – opět ti, kteří nejsou podezřelí. Pokud ale kód začíná číslicí pět, je třeba připravit se na další otázky a možná i osobní prohlídku. Šestka pak představuje „vysoké bezpečnostní riziko“, jež vyžaduje důkladnou kontrolu. Stává se, že lidé kvůli kontrolám nestíhají letadlo, proto se skutečně vyplatí být při odletu na Ben Gurionu v předstihu.