Francie za dob IV. republiky (1946–1958) čelila vnitropolitické krizi, nestabilitě kvůli co půl roku se měnící vládě, ale i narůstajícím nepokojům ve francouzských koloniích především na území Indočíny a severní Afriky. V Alžírsku, ve kterém v roce 1954 vypukla válka za nezávislost, žily statisíce Francouzů, kteří o tuto zemi nechtěli přijít. Kolonii měl udržet puč francouzských generálů a jimi do čela vynesený Charles de Gaulle. Změna ovšem nakonec vedla k pádu IV. republiky a o Alžírsko Francie přišla o čtyři roky později.
Puč v Alžírsku před 60 lety vynesl k moci de Gaulla a předznamenal pád IV. republiky
V Alžírsku, okupovaném od roku 1830 a o 17 let později integrovaném jako departement do Francie, žilo po druhé světové válce na 1,5 milionu Francouzů. Ti v severoafrické zemi vlastnili půdu a rozhodně nestáli o žádné změny. Proto také francouzští kolonisté odmítli v roce 1947 autonomii. Situace se ještě zkomplikovala nálezem ropy v Alžírsku v roce 1952. Francouzi tak dostali ještě o důvod víc, proč si svou kolonii udržet.
Během prvních čtyř let alžírské války za nezávislost se početní stav francouzských sil v Alžírsku zdesateronásobil (až na 900 tisíc mužů). Francouzští důstojníci, kteří ještě nespolkli hořkou porážku z Indočíny (tu země galského kohouta ztratila po rozhodující bitvě u vietnamské vesnice Dien Bien Phu v roce 1954), ani se nepřenesli přes neúspěch ze suezské krize v roce 1956, se rozhodli vyřešit alžírskou otázku sami.
Napětí a politická krize se stupňuje
Situace se vyostřila poté, co 8. února 1958 bombardovalo francouzské letectvo tuniskou vesnici Sakiat-Sídí-Júsuf, ve které zahynulo 69 místních lidí. Akce vyvolala celosvětový protest. Výsledkem byl pád francouzské vlády Félixe Gaillarda 15. dubna a nástup kabinetu Pierra Pflimlina, který ovšem hodlal v Alžírsku pokračovat v jednání z pozice síly.
To ale bylo pro alžírské Francouze málo, a proto se rozhodli k přímé akci. Proti slabé vládě v Paříži, které se nedařilo situaci vyřešit, se na jaře roku 1958 vzbouřili francouzští armádní důstojníci.
Dnem D se stal 13. květen, kdy Národní shromáždění hlasovalo o důvěře Pflimlinově vládě. Na pokyn pučistů obsadila zfanatizovaná mládež budovu generální delegace francouzské vlády v Alžíru a byl vytvořen takzvaný Výbor veřejného blaha, který se chopil moci.
Charles de Gaulle 4. června 1958 v Alžíru
Nebezpečí zažehnal až de Gaulle
Pučisté chtěli časově neomezenou stávkou docílit, aby se vedení země ujal generál Charles de Gaulle. Za svůj hlavní cíl Výbor vyhlásil zajištění francouzské přítomnosti v Alžírsku a hrozil převratem v Paříži. Někdejší válečný hrdina měl sympatie bouřících se důstojníků, protože hodlal kolonii udržet. Pučisté si od něj slibovali ostřejší přístup.
De Gaulle žádosti o převzetí moci pučistů vyhověl. Zvolil ale obezřetnější cestu zákonnými prostředky. Francouzský prezident René Coty ho 29. května 1958 pověřil sestavením vlády. De Gaulle byl považován za jediného, kdo může vyřešit alžírský problém. 1. června ho parlament schválil premiérem a přiznal mu na půl roku výjimečné pravomoci. Podpořilo jej 329 poslanců, 224 bylo proti. Do čela vlády se tak „nejvěhlasnější z Francouzů“ vrátil po dvanácti letech v politickém ústraní.
4. června, pouhé tři dny po svém nástupu do funkce premiéra, navštívil Alžír, kde ho čekal jásající dav. V ten den pronesl svá slavná slova: „Je vous ai compris.“ (Pochopil jsem vás). Jeho popularita u alžírského obyvatelstva ihned stoupla.
Domácí rozvrácenou politickou scénu, na níž se od konce války do května 1958 třiadvacetkrát změnil premiér, stabilizoval novou ústavou, kterou přijali Francouzi v referendu v září 1958 a která přiznává hlavní slovo v domácí i zahraničí politice přímo volenému prezidentovi. Prvním prezidentem nově vzniklé V. republiky se podle této ústavy stal v lednu 1959 právě de Gaulle.
Vytvořením poloprezidentské V. republiky se mu podařilo nejen stabilizovat politický systém, ale i vydobýt pro Francii důstojné postavení na mezinárodní politické scéně.
Ti, kteří jej vynesli do čela, se dočkali zklamání
To, co si od de Gaulla ovšem slibovali armádní důstojníci v Alžírsku, se nenaplnilo. De Gaulle původně považoval za nemyslitelné, aby se Francie vzdala Alžírska, a hodlal o budoucnosti této země jednat až po vítězství francouzských zbraní. Později ale přešel k postoji „alžírské Alžírsko spojené s Francií“, aby nakonec jako realistický politik uznal, že se problém nedá vyřešit silou a přistoupil k jednání.
Výsledkem jednání byly Evianské dohody z března 1962, které vedly k vyhlášení nezávislosti Alžírska v červenci 1962. Mnoho alžírských Francouzů muselo opustit své domovy a odstěhovat se do Francie. Kvůli pocitu zrady se stal de Gaulle posléze terčem několika atentátů a čelil dvěma pokusům o puč.
Pád de Gaulla ale odstartovalo až pařížské jaro 1968, kdy protesty studentů ve Francii proti zkostnatělému univerzitnímu systému přerostly v generální stávku. Tyto události prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita ale doznala hlubokou trhlinu.
Na duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu (i když mu mandát končil až v roce 1973). Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel.
