Jižanská vzpoura narazila na seveřanskou. V Itálii sledujeme syrový protest proti establishmentu

Itálie může novou vládu hledat klidně půl roku, jiné řešení mít ani nebude, myslí si politolog Martin Mejstřík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V Událostech, komentářích uvedl, že možné varianty povolební spolupráce jsou tak komplikované, že neumožňují rychlé rozhodnutí. Řešením by podle něj nakonec mohla být úřednická vláda. Martin Mejstřík odpovídal na otázky moderátora Davida Borka.

Video Události, komentáře
video

Události, komentáře: Politolog Mejstřík o italských volbách

Pojďme si nejprve v těch exotických názvech italských stran udělat trochu jasno a přirovnejme je k nějakým českým ekvivalentům. Hnutí pěti hvězd je v českých poměrech co?
Hnutí pěti hvězd je obecně na evropské úrovni dost samostatná, anomální věc. Frustrace lidí v Itálii, zejména na jihu, je tak velká, ekonomická situace je tam tak špatná, že by se toto hnutí dalo spíš přirovnat k nějakým ostatním protestním stranám na jihu Evropy.

Takže Syriza (řecká radikálně levicová strana – pozn. red.) nebo Podemos (španělská krajně levicová strana – pozn. red.)?
Spíše takto. Oni (Hnutí pěti hvězd) berou hlasy zleva i zprava, takže v tomto by se asi těžko dali přirovnat.

Berlusconi a Forza Italia – to je Babiš?
Když se podíváte na Berlusconiho životní dráhu, na hesla, která používal a používá, tak tam to přirovnání je docela evidentní.

Liga Severu? Ona už to vlastně není Liga severu, ale jenom Liga (strana se oficiálně přejmenovala - pozn. red.) – co ta je zač?
Ta strana začala jako autonomistická až separatistická, útočila na občany jihu. To se teď neděje. Teď je hlavním tématem migrace, používají velmi silná slova. Kdybychom používali nějakou paralelu, tak určitě částečně, minimálně rétoricky, bychom našli určitou paralelu s naším Úsvitem (Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, po ochodu Okamury se uskupení přejmenovalo na Úsvit přímé demokracie a poté na Úsvit – Národní koalice, Okamura založil novou stranu Svoboda a přímá demokracie – pozn. red.)

Demokratická strana, ta také není úplně klasickou sociálnědemokratickou stranou, nebo je?
Ta bývala klasickou sociálnědemokratickou stranou toho starého západního střihu, ale právě Matteo Renzi (poslední předseda strany, v pondělí odstoupil – pozn. red.) ji výrazným způsobem posunul do středu.

Čili možná americká Demokratická strana?
Ano, to jednoznačně, americká Demokratická strana. Ale to, že v Itálii vypudil z té strany staré levicové politiky, se ukázalo jako fatální. 

Mapa: výsledky voleb v Itálii podle jednotlivých jednomandátových okrsků

  • modrá barva - strany středopravicové koalice (např. Berlusconiho Vzhůru, Itálie! nebo Liga severu)
  • červená barva - Demokratická strana, popřípadě jiné levicové strany
  • žlutá barva - Hnutí pěti hvězd

Strany před volbami vyloučily vzájemnou spolupráci

Hnutí pěti hvězd, jestli to chápu správně, vytlačilo na italském jihu z tradičních pozic socialisty, respektive levici?
Prakticky všechny.

Je to tedy regionální strana italského jihu?
Ne zcela, ale minimálně v těchto volbách platí, že na jihu v jednomandátových obvodech skutečně drtivě zvítězili. Ukázalo se, že zosobňovali ten syrový protest proti establishmentu. To znamená, že ta nespokojenost s tím, že máte dlouhou dobu nezaměstnanost, nemáte výhledově šanci získat kvalitní práci, ta frustrace se kumuluje tak, že nakonec vyvrcholí.

Regiony jižní Itálie nebo jihu Apeninského poloostrova jsou na tom ekonomicky v tuto chvíli už pod úrovní leckterých států střední Evropy, včetně České republiky. Vypadá to, že jižanský protest narazil na seveřanský protest pravicové strany.
V rámci středopravé koalice je to právě Liga severu, která poprvé nejenom získala nejlepší výsledek v historii, ale zároveň předběhla poprvé Berlusconiho stranu, což se nikdy předtím během 20 let nestalo. Na severu se Lize povedlo nakumulovat protest a obavu z migrantů.

Jediným pozůstatkem původního politického spektra jsou už sto let existující levicové ostrovy okolo Florencie, Boloně a podobně. Je to tak?
Tomu se říká „rudý pás“ v Itálii. Ale on už to není pás, už je to spíš takový ementál, i tam se najednou objevily oblasti, kde poprvé v historii levice nevyhrála. Takže na tom je vidět ten její propad.

Ono je to v tuto chvíli, i z hlediska volebního systému, soustředěno do tří koalic nebo do tří táborů. Kdo s kým může spolupracovat, pokud se bavíme o společné vládě?
To je asi ta nejtěžší část toho, co teď nastane, protože tou předvolební rétorikou se ty strany prakticky navzájem vyloučily z nějakých možných koalic.

Čili ten seveřanský a jižanský protestní hlas se nemůže nijak spojit? Ruší se navzájem?
Oni jsou postaveni do velkého antagonismu, protože jižané nezapomenou to, že z nich Liga severu dvacet let dělala občany druhé kategorie. Najednou se s nimi spojovat, to vidím jako velmi obtížné.

Vládu může nakonec sestavovat kompromisní třetí kandidát

Itálie je čtvrtá největší ekonomika Evropské unie a zároveň ekonomika, která už beztak má dost svých problémů, nemluvě o problémech jejích bank. Může si Itálie dovolit teď třeba pět měsíců tápání ohledně toho, kdo jí vlastně bude vládnout?
Nejenom, že si to může dovolit, ona si to pravděpodobně dovolí a jiné řešení mít nebude. Ty varianty jsou teď tak komplikované, že není možné to velmi rychle rozhodnout. S čím má Itálie naopak opakované zkušenosti, jsou úřednické vlády. Je možné, že tam teď bude (současná) Gentiloniho vláda vládnout v demisi a možná potom bude klíčová role prezidenta právě v tom, koho pověří dál vládnout. Může to být někdo třetí, někdo, kdo ve volbách nekandidoval, nějaký kompromisní kandidát, který třeba dovede zemi k předčasným volbám podle nového volebního systému. Možností je celá řada.

A ta pesimistická varianta, že někdy během jarních měsíců 2018 dojde k prudkému nárůstu přirážky k italským dluhopisům, objeví se znovu pochyby o italských bankách a všechno začne mít rysy, které budou přesahovat dalekosáhle politiku jedné rozhádané země – prostě jihoevropská bankovní politická dluhopisová krize?
Itálie už si tímhle prošla na začátku ekonomické krize, respektive v roce 2011, když padala Berlusconiho vláda.

Většinu dluhu v Itálii, nebo dluhopisů, drží vlastní občané. To znamená, dopad by nebyl ani tak na globální ekonomiku, jako primárně na občany. A myslím si, že za těchto okolností by Italové vždy i v té největší krizi našli způsob, jak se domluvit politicky. Takže já bych zůstával optimistou.

Celý rozhovor ve videu v úvodu článku.