Severní Korea pouští zahraniční novináře většinou jen do metropole Pchjongjangu. Reportérka České televize Barbora Šámalová se ale v této izolované zemi dostala i do venkovských oblastí. Samozřejmě podle striktních pravidel a pod přísným dohledem komunistického režimu.
Reportérka ČT nahlédla do nitra izolované Severní Koreje
Urazit 220 kilometrů z Pchjongjangu na východ po hrbolaté silnici trvá čtyři hodiny. Podél cesty je rušno. Lidé kráčí pěšky desítky kilometrů. Svačí a táhnou svůj náklad. Některé okolostojící domy mají solární panely – místní se jimi snaží kompenzovat nedostatek elektřiny.
Cílem cesty je přístav Wonsan, 360tisícové město, odkud lodě vyrážejí pro mořské plody.
Východní pobřeží se považuje za extrémně citlivou oblast. Wonsan je jedním z míst, odkud armáda odpaluje rakety a na plážích podél pobřeží pořádá dělostřelectvo manévry. Přesto tu režim buduje obří turistický rezort. Kombinace ekonomiky a zbraní je základem toho, jak Kim Čong-un řídí zemi.
Cesta pokračuje severně do Hamhungu, druhého největšího města a základny průmyslu. Jediná silnice je plná kamiónů čínské výroby. Vrcholí sklizeň, ale kvůli suchu panují obavy ze slabší úrody a zdražení rýže. Přes léto cena vyskočila o 20 procent. Na polích nejsou žádné stroje, vše obhospodařují jen volské povozy.
Historie Hamhungu je spjatá s Východním Německem, které po korejské válce vyslalo četu zedníků a stavařů, aby pomohli s rekonstrukcí a budovali průmysl.
V Hamhungu je také největší továrna na hnojiva a takzvaný tábor na převýchovu, kde jsou převážně uprchlíci, které chytili v Číně a vrátili.