Před 100 lety byla na okraji Paříže popravena 41letá nizozemská tanečnice a kurtizána Mata Hari za to, že jako dvojitá agentka dodávala Němcům za peníze informace od svých klientů, často důstojníků. Její počínání v době první světové války mělo vést ke smrti tisíců vojáků, ona sama ale vinu popírala. Femme fatale Mata Hari byla přitom i rozvedená matka, která se kvůli nedostatku financí musela vzdát dcery a zprvu se snažila uživit počestně. Její rozporuplná osobnost fascinuje svět dodnes.
Mata Hari se narodila jako Margaretha Geertruida Zelleová v roce 1876 v nizozemském Leeuwardenu v poměrně zámožné rodině. Její otec měl obchod s klobouky, kterému se dařilo, kvůli spekulacím s ropnými akciemi ale zbankrotoval a následně jako chudý muž odešel do Haagu.
Margaretha navíc v pouhých patnácti letech přišla o matku a musela žít u příbuzných, bez svých bratrů – dvojčat. V šestnácti měla poměr s 51letým ředitelem školy, přičemž byla vyloučena.
Když jí bylo osmnáct, odpověděla na inzerát v novinové seznamce. Jen čtyři měsíce poté se vdala za dvakrát tak starého důstojníka Rudolfa „Johna“ MacLeoda (tehdy 39), který sloužil ve východoindické armádě. Podle dostupných zpráv měl již v té době syfilis.
Manžel byl alkoholik a násilník, stěžuje si Mata Hari v dopisech
Manžel ale často pil a vztah nebyl zrovna ideální. Přesto si pořídili syna Normana a v roce 1897 odpluli do Nizozemské východní Indie, konkrétně na Jávu a Sumatru, kde Gretha strávila čtyři roky s vojenskými posádkami. Volný čas trávila pozorováním tančících Indonésanů a postupně se učila jednotlivé pohyby.
Po narození dcery Non v roce 1898 si rodina prošla peklem, když zřejmě chůva obě děti otrávila – Norman zemřel, Non stěží přežila. Margaretha navíc musela snášet manželovo bití, jeho milenky, alkohol a hazardování.
MacLeod s chotí se po tragédii vrátili v roce do Nizozemska, ale jejich manželství nevydrželo – pár začal žít odděleně o pouhé dva roky později. Dcera byla Matě Hari svěřena do opatrovnictví, ovšem exmanžel odmítl platit alimenty a jako osamělá žena bez prostředků musela nakonec Non odevzdat do péče otci.
Myšlenky na sebevraždu
Sama odešla do francouzské metropole. „Myslela jsem si, že všechny ženy, které utekly od svých manželů, odešly do Paříže,“ poznamenala později. Svému bratranci si stěžovala na exmanžela, který se měl chovat jako sadista a jednou ji údajně málem zabít.
Bez dcery se Margaretha cítila ztracená. Snažila se proto vydělat peníze všemi možnými počestnými způsoby. Zkoušela vyučovat piano, vyučovat němčinu či pracovat jako společnice dam. Sedávala také modelem pro umělce z Montmartru včetně Octave Guillonneta a získala kontakty na divadelníky.
V jednom z dopisů z 28. března 1904 mluví o tom, že se dočasně vrátila do Nizozemí, ale že tak postrádá své „dítě, dům a pohodlí“, že uvažuje o sebevraždě. Svému bratranci kromě divadelní role přiznala i to, že má sex s muži za peníze. „Nemysli si, že mám špatné srdce, udělala jsem to kvůli chudobě,“ vylévala si své srdce příbuznému. Označovala to ale za „cestu ke zkáze“.
Následně začala tančit orientální tanec pro muže v soukromí. Nejprve pod jménem Lady MacLeod, později pod pseudonymem Mata Hari, což znamená malajsijsky „Slunce“. Inspirovala se roky prožitými v Nizozemské východní Indii.
Milenci? Důstojníci z celé řady evropských zemí
V květnu roku 1905 dal zakladatel Guimetova muzea Emile Guimet Mata Hari prostor, aby předvedla své přelomové představení, kdy tančila jako indická princezna a skončila nahá.
Tak odstartovala její kariéra tajemné tanečnice, která kolem sebe šířila mýtus, že se narodila na jihu Indie, adoptovali ji kněží, kteří ji nechali tančit při ceremoniích, a následně se de facto ještě jako dítě provdala za anglického důstojníka.
Tančila v Olympii, Trocaderu, ale i v jiných evropských metropolích. Vyhodil ji jen ředitel Odeonu, podle něhož neuměla tančit. Mata Hari ale vyhrála se svou stížností u soudu, což ukončilo jeho kariéru. Jako úspěšná žena se stýkala s důležitými lidmi včetně členů armády, ze kterých si dělala milence.
Z jednoho dopisu přitom vyplývá, že neměla k sexu zrovna kladný vztah. „Můj vlastní manžel mi sexuální záležitosti znechutil, nemohu na to zapomenout,“ napsala. Romantický vztah měla údajně jen s mladým ruským kapitánem Vadimem Maslovem.
V létě 1914 žila v Berlíně, kde pobývala kvůli vystoupení. Začátek války ji zaskočil – jako cizince jí byl zmrazen účet a zabaveny kožichy v hodnotě 80 tisíc franků. Její rodné Nizozemí zůstalo během konfliktu neutrální zemí, aby se vyhnula bojům, přesouvala se mezi tímto státem a Francií přes Španělsko a Británii.
Špionkou kvůli dluhům za bujarý život
V Paříži pak žila na slavné pařížské ulici Champs-Elysées. Kvůli svému bujarému způsobu života se ale značně zadlužila. Desítky tisíc franků dávala na oblečení, šperky nebo kočáry a snažila se vybudovat iluzi krásy a tajemna.
Jednou si objednala šperky v hodnotě 12 tisíc franků, jež nezaplatila. Dostala se kvůli tomu k soudu. „Jsem tanečnice a po skončení války možná budu povolána mít představení v Berlíně, ve Vídni nebo v Paříži. Nejsem vdaná. Jsem žena, která hodně cestuje. Mělo by mi být prominuto, že jsem ztratila přehled o penězích,“ napsala koncem května 1915 francouzskému soudci. „Někdy prohrávám, někdy vyhrávám,“ dodala.
Ještě téhož roku se Mata Hari vrátila do rodného Nizozemska. Kvůli dluhům nakonec souhlasila, že bude německému agentovi Karlu Kramerovi podávat informace od klientů výměnou za to, že za ni dluhy splatí. Do služeb německé rozvědky ji naverboval za 20 tisíc franků. Stala se tak agentkou H 21.
Když se poté vrátila zpět do Paříže, potkala kapitána Georgese Ladouxe, důstojníka z kontrašpionáže, který měl podezření, že předává informace Němcům. Ladoux jí dal několik úkolů a sledoval ji. Pochyby francouzské strany vzrostly, když se Mata Hari snažila získat povolení do Vittelu, kde Francie budovala vojenské letiště.
Podle historičky Mary Craigové, která studovala archivní dokumenty, sledovala tanečnici i britská tajná služba MI5, která napomohla k jejímu pádu. Britové prý poprvé pojali podezření v roce 1915, když připlula do Folkestonu v Kentu a odpovídala na dotazy MI5 protichůdně.
Před Matou Hari varovala Francouze britská MI5
Podle zprávy vydané v časopise The Times se tehdy nenašly žádné důkazy, že by šlo o německou špionku, ale policie a armáda doporučily Matu Hari sledovat. Kurtizána musela zpět do Francie a Britové jí zakázali vstup do svých přístavů.
MI5 ji sledovala i v rodném Nizozemí, kde zjistila, že dostala 15 tisíc franků od německé diplomacie. Byla podezřelá z toho, že ve Francii uspěla ve významné misi, do níž ji nasadili Němci. Britové pak oznámili Francii, že bude Mata Hari zatčena a předána Scotland Yardu, pokud se objeví na britské půdě.
„Ačkoli to může vypadat zvláštně, že Britové řekli Francouzům, že nizozemská občanka bude zatčena, pokud vkročí do Británie, byl to pravděpodobně nejúčinnější způsob, jak upozornit Francouze na jejich podezření vzhledem k nedostatku jasných důkazů proti ní v té době,“ píše podle The Times historička Craigová ve své knize.
Vyzrazené informace se prý týkaly i tanku, tehdy nové zbraně
V lednu 1917 byla zachycena šifrovaná zpráva německých služeb, která potvrzovala, že H 21 je dvojitá agentka. Třináctého února téhož roku si pro Matu Hari přišla franouzská policie přímo do jejího pokoje v paláci Champs Elysées. Následně ji uvěznili v Saint-Lazarském žaláři. V jejích věcech se našel prostředek na utišení příznaků syfilidy.
Kurtizáně přitížilo to, že měnila výpovědi, ale i neblahá situace na západní frontě, kde jednu z ofenziv vyzradil právě špion. Navíc v té době docházelo ke vzpourám ve francouzské armádě.
„Mata Hari a Madam Zelle MacLeodová jsou dvě zcela odlišné ženy,“ napsala v dopise 5. června 1917 kapitánovi Pierre Bouchardonovi, vojenskému soudci vyšetřujícímu její případ. „Dnes s probíhající válkou, pasem jsem nucena žít a podepisovat se Zelleová, ale tuto ženu lidé neznají. Pokud jde o mě, cítím se být Mata Hari,“ konstatovala tanečnice.
Dne 24. července byla Mata Hari válečnou radou odsouzena k smrti za to, že vyzradila informace, které poté způsobily smrt desítek tisíc vojáků. Němcům měla mimo jiné poskytnout detaily o tehdejší nové zbrani Spojenců – tanku. Podle mnohých ale její činy nebyly spolehlivě doloženy.
Pomsta za zkonfiskované kožichy?
Mata Hari vyšetřovatelům přiznala, že ji německý diplomat požádal, aby pro něj v roce 1916 špehovala Francouze, ona ale tvrdila, že tak neučinila – pouze vzala peníze a odjela do Paříže. Považovala to prý za pomstu za kožichy zabavené Berlínem na začátku války. „Nikdy jsem se nedopustila špionáže proti Francii. Nikdy. Nikdy,“ zdůrazňovala po zatčení.
Pokud jde o šifrovanou německou zprávu, měla za to, že se Němci snaží odvést pozornost Francouzů od skutečného agenta. Telegramy prý byly zakódovány způsobem, o němž Němci věděli, že byl rozluštěn.
Před popravou 15. října 1917 u zámku Vincennes se Maty Hari zeptali, zda nemá nějaká odhalení. „Žádná, a kdybych měla, nechala bych si je pro sebe,“ odpověděla žena.
Mata Hari nechtěla pásku přes oči a dívala se na své popravčí, kterým posílala vzdušné polibky. Její tělo zasáhly jen tři z dvanácti výstřelů, rány ovšem byly smrtelné. Mata Hari se tak stala jednou ze 126 osob, které Francie nechala popravit za špionáž, a jednou ze tří žen – údajných dvojitých agentek.
Odkaz femme fatale žije dál
Mata Hari zůstává celebritou i po smrti. O jejím životě vznikla řada knih. V roce 1915 se ho ujal i třeba nizozemský národní balet. V roce 1931 si ji ve filmu zahrála Greta Garbo. V jejím rodném Leeuwarden se v muzeu koná až do dubna výstava ke 100 letům od smrti Maty Hari.
Život nejslavnější špionky všech dob přibližuje také Vyzvědačka slavného brazilského spisovatele Paula Coelha. „Předsudky a politická manipulace jsou v současnosti stejné, jako byly v době Maty Hari počátkem minulého století,“ řekl autor slavného románu Alchymista v rozhovoru s agenturou EFE.
Během práce na knize o slavné orientální tanečnici a špionce měl Coelho přístup i do archivů zpravodajských služeb Británie, Německa a Nizozemska. „Skončil jsem s horou dokumentů, u nichž jsem si položil otázku: jak se (Mata Hari) dostala do tolika pastí, které jí nastražili nepřátelé, ale i přátelé,“ popsal svá bádání Coelho.
„Mata Hari byla jednou z našich prvních feministek,“ tvrdí Coelho, jehož román má formu vyprávění v první osobě jako poslední dopis z vězení, který napsala Mata Hari před svou popravou. V něm odhaluje skutečnosti, které ji přiměly k životu, jaký vedla.
