Tokio - Před sedmdesáti lety vrcholila bitva o japonský ostrov Okinawa. Zprvu klidná americká invaze přerostla v těžké boje, jež trvaly od dubna. Fanatičtí japonští vojáci nešetřili ani civilisty, které nutili k hromadným sebevraždám. Operace s kódovým označením Iceberg, která skončila 22. června 1945, byla za druhé světové války v Tichomoří nejkrvavější.
Američané v bitvě ztratili dvanáct tisíc mužů a Japonci na sto tisíc vojáků. Obavy z dalších obrovských ztrát byly jedním z důvodů, proč americký prezident rozhodl na samém konci války o použití nové zbraně - atomové bomby.
Řada japonských vojáků na Okinawě raději ukončila život vlastní rukou, než by padla do amerického zajetí. Také vysoký počet mrtvých Okinawanů způsobily z velké části jejich hromadné sebevraždy v poslední fázi bojů. Bitva o Okinawu, v níž měli Spojenci výraznou přesilu, byla i vrcholnou akcí japonských kamikadze - nasazeno do ní bylo téměř 1500 sebevražedných pilotů. Během bojů též Spojenci poslali ke dnu největší bitevní loď světa Jamato - z 2767 mužů na palubě se jich 7. dubna 1945 zachránilo jen 269. Čtyři dny před koncem operace padl 18. června při kontrole první linie generálporučík Simon Buckner, který se stal nejvýše postaveným americkým důstojníkem zabitým v nepřátelské palbě za druhé světové války.
Japonská armáda měla na Okinawě největší přistávací plochu v Tichomoří. I proto byl ostrov pro Američany zajímavý – startovaly odtud letouny, které bombardovaly průmyslové části Japonska. Souostroví Rjúkjú, jehož největším ostrovem je Okinawa, bylo pod přímou správou USA do roku 1972. Americké vojenské základny jsou na Okinawě dodnes.
Pamětníci vzpomínají na ocelový tajfun a kozí oči
Pamětník bitvy o Okinawu Jasunobu Óširo vzpomíná, že z nebe se sypaly bomby tak hustě, že tomu lidé říkali „ocelový tajfun“. Jako třináctiletý chlapec si tehdy myslel, že život končí. Japonská armáda hnala vesničany do jeskyně, aby spáchali sebevraždu a nepadli do rukou Američanů. Těch se Óširo bál víc než smrti. Propaganda je vykreslila jako ďábly, kteří mu uřežou uši a nos a znásilní ženy. Říkali jim „kozí oči“ - démoni zla, kteří vidí a bojují jen ve dne.
Když Američané hodili dovnitř dýmovnice, jeden japonský voják odpálil granát. Óširovi výbuch skoro utrhl nohy a Američané, kterých se tak bál, ho operovali. „Japonská armáda lhala, že to jsou krutí barbaři. Když si sundali přílby, měli rudé tváře spálené sluncem a vypadali všichni stejně, ale zdravili nás a měli dobré srdce,“ vzpomíná. Bitvu zdokumentoval v kresbách. Ty slouží jako důkaz u nejvyššího soudu a svědectví proti nacionalistům, kteří válečné zločiny popírají. Armáda se tady podle něj chovala stejně krutě jako v Číně a Koreji a obyvatelé si za oběť zaslouží uznání.
