Ankara – Turecko čeká na oficiální vyhlášení výsledků parlamentních voleb, současně ale již spřádá plány, jak naložit s tím, co volby přinesly podle výsledků neoficiálních. Podle očekávání sice zvítězila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Erdogana, ale pro něj samotného to vítězství není. Strana nemá v parlamentu většinu, v nepravděpodobném případě spojení zbylých tří stran, které se do zákonodárného sboru dostaly, by dokonce mohla skončit v opozici.
Erdogan je bez většiny, opozice bez shody. Koalice musí jít napříč
První povolební vyjádření z AKP byla jednoznačná – strana dominující turecké politice posledních třináct let nechce koaliční vládu. „Podle prvních vyjádření vládnoucího premiéra Davutoglua není AKP ochotna zahájit rozhovory o koalici. Chce vládnout sama,“ upozornila vedoucí zahraniční redakce Radiožurnálu Klára Stejskalová, která situaci v Turecku sleduje. Druhý den však již ze strany, kterou ke všem dosavadním vítězstvím dovedl nynější prezident Recep Erdogan, zazněla mírnější vyjádření. Vicepremiér Numan Kurtulmus uvedl, že se AKP pokusí v 45denním termínu, který tureckým politikům ukládá zákon, dohodnout koalici. „Podle mě bude náš premiér schopen sestavit vládu ve stanoveném čase,“ uvedl. Zatím koalici s AKP vyloučila nejslabší ze čtyř parlamentních stran, prokurdská HDP.
Druhý vicepremiér Bülent Arinc potom řekl, že by návrh svého kabinetu měla zkusit připravit i opozice. Je dokonce přesvědčen, že by tak měly zbylé parlamentní strany učinit jako první. „Ať to nejprve zkusí a AKP bude připravena učinit, co bude potřeba, pokud neuspějí,“ uvedl.
I když je oslabený, je na tahu Erdogan
Turecký prezident sice vzhledem k výsledku voleb nemá v rukou trumfy, zato však má nejvíce karet. Dal najevo, že očekává vznik koalice. „Doufám, že k výsledkům, které neumožňují žádné ze stran vytvořit jednobarevnou vládu, přistoupí všechny strany realisticky a rozumně,“ řekl. V průběhu dne se má prezident setkat s premiérem Ahmetem Davutoglem, poté by mělo být jasnější, jak se turecká politická situace vyvine.
V případě, že koalice nevznikne, budou muset Turci do volebních místností znovu k předčasným volbám. To ale podle turkologa a bývalého velvyslance ČR v Ankaře Tomáše Laněho nemusí nic změnit. „Domnívám se, že ani opakování voleb by nemuselo výsledek zvrátit. Naopak by mohlo ještě posílit opozici,“ upozornil. Zpochybnil, že by Erdogan jako prezident mohl znevýhodnit opozici vypsáním voleb na prázdniny, kdy je mnoho jejích voličů v zahraničí, protože příprava nového hlasování by trvala nejméně do září či října.
Život Erdogana aneb Cesta z předměstí Istanbulu do čela 77milionové země
V mládí si Recep Tayyip Erdogan musel přivydělávat pouličním prodejem. Byl aktivním členem pravicového náboženského hnutí. Vyzkoušel si fotbalový dres i uniformu. Jeho velká šance ale přišla až ke čtyřicítce. V roce 1994 se stal starostou Istanbulu. Kvůli recitaci podle soudu nevhodné básně strávil i několik měsíců ve vězení.
Do premiérského křesla se vyhoupl před 12 lety jako zakladatel a lídr Strany spravedlnosti a rozvoje. Rychlý ekonomický růst země zajišťoval Erdoganovi hromadnou podporu. Začal dialog s Kurdy, se kterými Ankara dekády nepočítala. Moderní muslimská země hledala spojenectví i v Bruselu, na Blízkém východě nebo v Africe.
Vývoj posledních pěti let ale začal tureckým liberálům ubírat naděje. Erdogan zesílil tlak na novináře a osobní svobody, snaží se omezit i sociální sítě. Stoupence evropské integrace přehlušily konzervativní hlasy.
Jako první přímo zvolený prezident vládne už bezmála rok. Pokračuje v přátelství s Palestinci, s Izraelci dobré vztahy neobnovil. Z Ruského krachu plynovodu Jižní tok se snaží pro svou zemi vytěžit maximum. Erdoganova popularita totiž závisí na ekonomice Turecka. A ta teď nebezpečně zpomaluje: před 5 lety turecké hospodářství vyrostlo o 10 procent, loni ani ne o třetinu.
Horizont: Jaká byla cesta Erdogana až k prezidentskému křeslu? (zdroj: ČT24)
Slavili všichni, kombinací je ale málo
Když začaly přicházet výsledky povolebních průzkumů a předběžné výsledky voleb, začali oslavovat příznivci všech tureckých politických stran. Stoupenci AKP přese vše mohli slavit vítězství, velký úspěch ale zaznamenali i ostatní. „Demokratickými prostředky jsme ukončili období tyranie. Je to vítězství pro demokracii a pro Turecko,“ řekl předseda největší opoziční strany CHP Kemal Kilicdaroglu.
Pozice AKP, jež získala 41 procent hlasů, přitom není zase tak špatná, že by mohli Turci vážně očekávat vznik vlády bez její účasti. Jediná alternativní koalice, která připadá v úvahu, by musela sestávat ze všech tří zbylých stran, jež se dostaly do parlamentu. Jsou to Republikánská lidová strana (CHP) hlásící se k Atatürkovu odkazu, nacionalistická MHP a také Demokratická strana lidu (HDP), jež hlásá naopak protinacionalistické a prokurdské postoje. Koalice tak rozdílných stran je proto sotva představitelná. „Nacionalisticky naladěná MHP bude jen těžko vyjednávat s prokurdskou stranou. Celá léta má MHP postavenou rétoriku proti kurdské menšině, větší práva pro tuto minoritu byla dosud pro MHP nepředstavitelná,“ podotkla Klára Stejskalová.
Výsledek HDP, která nově zastřešila dřívější nezávislé poslance hájící kurdské zájmy, je překvapivý. Tomáš Laně očekává, že by se nyní mohl zklidnit kurdský odboj, který se přesune z guerilly do parlamentní politiky. Dodal však, že HDP nelze považovat čistě za kurdskou národní stranu. „Tuto stranu volili jako protestní i Turci,“ upozornil.
Strana HDP se již dala slyšet, že bude tlačit Ankaru k obnově stagnujícího mírového procesu s Kurdy, kteří představují pětinu turecké populace. „Jsme připraveni začít tam, kde jsme skončili,“ uvedl lídr HDP Selahattin Demirtas. „Po léta jsme pro ně byli méně než mouchy. Stát nás pořád urážel. Teď máme 80 zástupců v parlamentu,“ řekl agentuře Reuters prodavač z města Diyarbakir, kde v neděli slavily úspěch HDP tisíce lidí.
GALERIE
videogallery_538925
Nejen volby, ale i neoficiální referendum o Erdoganovi
Turecké parlamentní volby bývají interpretovány nejen jako klasické rozdělení poslaneckých mandátů mezi politické strany, resp. jejich kandidáty, ale také jako nepsané referendum o turecké politické budoucnosti a pozici prezidenta Erdogana. „Erdogan měl za cíl stát se absolutním vládcem země, loni se nechal zvolit prezidentem a letos předpokládal, že jeho strana dosáhne takové většiny, aby mohl změnit parlamentní na prezidentský systém,“ shrnul Tomáš Laně. Své plány ale bez převahy AKP v parlamentu patrně neuskuteční. „Turečtí voliči prokázali demokratické chování tím, že vystavili červenou kartu mocenským choutkám Erdogana. Teď je otázka, aby demokratické vychování prokázali také samotní politici,“ interpretovala Klára Stejskalová.
AKP by ke změně ústavy potřebovala nikoli oslabit, ale naopak z dosavadních 312 hlasů v parlamentu ještě posílit. K tomu, aby mohla přímo změnit ústavu, by potřebovala 367 poslanců a k vypsání referenda o nové ústavě alespoň 330 hlasů.