Peklo u brány Výmaru. Před 70 lety Američané osvobodili Buchenwald

• ČT24

11. 4. 201511. 4. 2015‌‌|Zdroj: ČT24

Ilustrační foto

Zdroj: ČT24/ČTK/imago stock&people

Vyhlazení prací. Tímto krédem se řídilo nacistické vedení Buchenwaldu celých sedm let jeho existence a koncentrační tábor nedaleko elegantního Výmaru proměnilo v jedno z nejkrutějších míst na území třetí říše. Americká armáda Buchenwald osvobodila 11. dubna 1945 – před rovnými sedmdesáti lety.

Za jiných okolností by durynské městečko Výmar mohlo v německé historii platit výlučně za centrum kultury a vzdělanosti. Působili zde spisovatelé Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller i hudební skladatelé Ferenc Liszt a Johan Sebastian Bach, právě ve Výmaru potom na počátku 20. století vznikla avantgardní umělecká škola Bauhaus, která determinovala estetiku malířů i architektů na několik následujících dekád.

Stín do historie Výmaru ovšem vrhá nedaleký kopec Ettersberg, paradoxně oblíbená vyhlídka preromantického humanisty Goetha; 15. července 1937 nacisté na svahu kopce založili stejnojmenný koncentrační tábor a zneuctění názvu spisovatelova vyhlídkového místa zabránilo jen to, že už dva týdny nato rozhodl šéf SS Heinrich Himmler o jeho přejmenování. Zrodil se Buchenwald.

Stínítka z tetované kůže, šokovaný Eisenhower

Tábor vybudovali sami vězni. První transport tří set mužů zahrnoval příslušníky protinacistického odboje a náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, homosexuály a také obyčejné kriminálníky. K těmto skupinám však začali už o rok později přibývat Židé; v roce 1938 jich nacisté do Buchenwaldu poslali na deset tisíc a s vyhlášením války začaly počty vězňů růst ještě dramatičtěji. V roce 1944 tak nacisté nedaleko Výmaru trýznili šedesát tisíc lidí, v březnu 1945 už osmdesát tisíc. To z Buchenwaldu činilo jeden z největších táborů na území třetí říše, jenž si svou brutalitou ničím nezadal s podmínkami v pracovním táboře Auschwitz (o Osvětimi čtěte více zde).

V prvních pěti letech stál v čele tábora alkoholický sadista Karel Koch, jehož žena Ilse, přezdívaná jako „čubka z Buchenwaldu“, nechávala vyrábět stínítka na lampy z tetované lidské kůže; po válce byla zatčena, v roce 1967 se oběsila ve vězení. Vedle toho v táboře působil lékař Waldemar Hoven, který podobně jako osvětimský Mengele prováděl na vězních nehumánní pokusy, zejména se skvrnitým tyfem. Obětí se mu stávali zejména sovětští váleční zajatci.

Po celých osm let provozu se věznitelé řídili heslem Vyhlazení prací. Arestovaní museli pracovat v nedalekých lomech a v dalších desítkách přidružených provozů, včetně podzemní továrny Dora. Umírali kvůli nelidským podmínkám a nemocem, někteří z nich byli popraveni nebo umučeni. Celkem táborem a jeho pobočkami prošlo čtvrt milionu vězňů několika národnost, asi 56 000 lidí zde zahynulo. Podle historika Miloslava Moulise zde skončilo také 7766 českých a slovenských vězňů, mj. publicista Ferdinand Peroutka, malíř Josef Čapek, spisovatel Arnošt Lustig.

Počátkem dubna 1945 začaly odjíždět z tábora první evakuační transporty. Část vězňů se odhodlala k ozbrojené vzpouře a nejistotu zbytku vězňů ohledně nejbližší budoucnosti ukončily americké jednotky, které do Buchenwaldu vkročily před rovnými sedmdesáti lety, 11. dubna 1945. „Nikdy mě nic nešokovalo tak moc jako pohled na toto místo,“ poznamenal v této souvislosti vrchní velitel spojeneckých sil a pozdější americký prezident Dwight Eisenhower. Za ostnatým drátem tábora Američané nenalezli jen dvacet tisíc zubožených vězňů, ale také preparované a vysušené lidské hlavy, které zde zbyly po řádění manželů Kochových.

Přeplněná lůžka Elieho Wiesela

„Opakem lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost,“ napsal židovský spisovatel a filosof Elie Wiesel. Věděl, o čem mluví, protože nenávisti ve svém dětství a mládí zažil dost. Narodil se v chasidské komunitě v transylvánském Sighetu na severu Rumunska a v patnácti letech byla jeho rodina zařazena do židovského transportu. Wieselova matka a sestra zemřely v Osvětimi, otec při pochodu smrti.

Když Američané vkročili do Buchenwaldu, patřil pozdější držitel Nobelovy ceny míru Wiesel mezi zdejší vězně – a pravděpodobně se stal i součástí jedné z ikonických fotografií konce druhé světové války. Pět dní po osvobození tábora pořídil americký vojín Miller skupinový snímek vyzáblých mužů, kteří v šestapadesátém táborovém bloku leží na pryčnách a upínají pohled k objektivu a jen jeden z nich, nahý a s trestaneckým mundúrem v rukách, stojí opřený o dřevěný sloup.

Wiesel, tou dobou již uznávaný autor desítek románů, povídkových sbírek a esejů, se na snímku identifikoval v 80. letech. Slavná fotografie „Přeplněná lůžka v zajateckém táboře Buchenwald“ je přitom podle všeho koláž a stojící postava osvobozeného vězně na ni byla doplněna až později. Nasvědčuje tomu nejen pozice muže (který sice stojí hned vedle dřevěného sloupu, ramenem se o něj ovšem neopírá a má ho nepřirozeně předsazené), ale i první použití této fotografie. Když snímek 6. května 1945 poprvé zveřejnil magazín novin The New York Times, stojící muž na něm nefiguroval (vydání naleznete zde).

Prožité utrpení buchenwaldských vězňů ovšem ani úpravy americké poválečné propagandy nijak nesnižují. Sám Wiesel se s ním ostatně vypořádával celý život; holocaust otřásl a zranil jeho víru a držitel Nobelovy ceny věnoval svůj život i literární dílo boji za to, aby se podobné hrůzy nikdy neopakovaly.

Samotné zařízení v Buchenwaldu se využívalo i po skončení války, protože mezi lety 1945 až 1949 zde sovětská armáda internovala bývalé nacisty a také stoupence opozice vůči komunistickému režimu na východě Německa. Dnes v táboře nedaleko elegantního Výmaru připomíná osudy zdejších vězňů nejen památník, největší v celém Německu, ale i deska věnovaná zavražděným. Díky vyhřívání si udržuje teplotu lidského těla.