Berlín - „Veškerý německý národ se vyzývá, aby ve svobodném sebeurčení usiloval o jednotu a svobodu Německa.“ Teprve po čtyřech desetiletích došla naplnění tato věta z preambule Ústavy Spolkové republiky Německo (SRN) z roku 1949. Dva německé státy, rozdělené čtyřicet let, se sjednotily právě 3. října 1990. Sjednocení Německa mělo být pro Německo cestou ke zlepšení ekonomiky a životního standardu lidí. Alespoň tak to prorokoval v roce 1990 tehdejší kancléř Helmut Kohl. Nic takového se ale nestalo. Západoněmečtí investoři sice na chudší východ zavítali, ale nalezli zde jen konkurence neschopné a krachující podniky.
Jednota a svoboda Německa se naplnila, Kohl mužem sjednotitelem
Postoj obou zemí ke sjednocení nebyl ovšem před rokem 1990 zdaleka jednotný. V tehdejší SRN hřímali sice na počátku roku 1989 sociální demokraté, že „otázka opětovného sjednocení zůstává nejnaléhavějším úkolem německé politiky, neboť ke společnému evropskému domu patří také jednotné Německo“. List International Herald Tribune k tomu však podotýkal, že mezi západními Němci není myšlenka opětovného sjednocení nijak zvlášť populární. Vzájemnou spolupráci obou zemí nicméně SRN podporovala i ekonomicky, většinou v podobě západoněmeckých marek proudících na východ.
Na druhé straně ostnatých drátů zatím Erich Honecker myšlenku sjednocení zarytě odmítal: „Nikdo by nemohl mít zájem na tom, aby v srdci Evropy znovu existoval stát, který by se dal jen těžko ovládat.“ Tento názor s ním tehdy sdílela většina vlád západních zemí.
A co všechno sjednocení předcházelo?
V létě 1989 se před zastupitelstvími SRN v Maďarsku, v říjnu pak i v Československu a Polsku začaly shromažďovat několikatisícové zástupy občanů tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kteří se dožadovali vstupu do „druhého Německa“.
Prezident bývalého Sovětského svazu Michail Gorbačov 7. října 1989 při oslavách 40. výročí založení NDR varoval východoněmecké vedení, že opoždění reforem by se mu mohlo vymstít. Zároveň se zvedlo lidové hnutí odporu proti komunistickému systému. Od 17. října 1989, kdy byl Erich Honecker zproštěn všech funkcí, zbýval už jen krůček k 9. listopadu 1989, kdy se otevřenou berlínskou zdí začaly „na Západ“ valit proudy východních Němců, jejichž počet se za deset dní vyšplhal až na deset milionů. K trvalému opuštění země se jich však rozhodla jen malá část. Když byl 13. listopadu předsedou vlády zvolen Hans Modrow, všem slavnostně přislíbil demokratickou obnovu NDR.
Na konci listopadu 1989 začaly spolu s demontováním zátarasů na společných hranicích oba německé státy otevřeně a reálně uvažovat o možnosti konfederace. Iniciativy se ujal spolkový kancléř Helmut Kohl a 28. listopadu předložil desetibodový plán budoucí německé politiky, jejímž cílem měl být v konečné fázi federální „spolkový stát“. Pro uskutečnění plánu nebyl rozhodující názor vedení NDR, ale postoj velmocí.
GALERIE
Oslavy pádu Berlínské zdi autor: ČT24, zdroj: ČT24
První svobodné volby v NDR potvrdily 18. března 1990 pád komunistů a vítězství bloku křesťanské demokracie, vedené Kohlovou stranou, řeklo sjednocení jasné „ano“. První východoněmecká vláda bez účasti komunistů, jmenovaná 12. dubna, se vyslovila pro splynutí se SRN. K 1. červenci 1990 tak byla mezi Bonnem a Berlínem ustavena hospodářská, měnová a sociální unie.
Od května se konala série jednání s pracovním názvem 2+4 (dva německé státy a vítězné mocnosti USA, SSSR, Velká Británie a Francie) o uspořádání německé otázky. Spolkový kancléř Helmut Kohl přistoupil na podmínky západních států, že sjednocení Německa nebude znamenat žádnou změnu hranic a obnovený stát zůstane členem NATO. Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě. Podpis dokumentu tehdy znamenal faktické ukončení studené války. Oba německé státy se pak mohly 3. října 1990 formálně sloučit.
Gorbačov, Bush a Kohl 20 let po pádu Berlínské zdi
GALERIE
Kohl, Bush a Gorbačov autor: ČT24, zdroj: ČT24