Litva se jako první přihlásila o svou nezávislost

• ČT24

11. 3. 201011. 3. 2010‌‌|Zdroj: ČT24

Demonstrace za litevskou nezávislost

Zdroj: ČT24

Vilnius - Pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě společně s uvolněním poměrů uvnitř Sovětského svazu oživily národní hnutí v některých sovětských republikách. Jako první se o svá práva přihlásila Litva, která vyhlásila nezávislost 11. března 1990. Byl to začátek emancipačního procesu nejen v Pobaltí, ale i v ostatních sovětských republikách. Cesta k nezávislosti začala již v únoru, kdy se konaly první demokratické volby do Nejvyššího sovětu (rady) Litevské SSR od připojení Litvy k Sovětskému svazu. V nich nadpoloviční většinu mandátů získalo hnutí Sajudis požadující nezávislost Litvy. Podobně skončily volby i v Lotyšsku a Estonsku.

Reakce Moskvy na sebe nenechala dlouho čekat. V dubnu 1990 nejprve Moskva zastavením dodávek ropy zahájila hospodářskou blokádu Litvy, kterou zrušila až v září téhož roku poté, co litevský parlament schválil moratorium na deklaraci o nezávislosti. A následně v lednu 1991 byly pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády do Vilniusu vyslány sovětské vojenské jednotky. O několik dní později prezident SSSR Michail Gorbačov zaslal litevské Nejvyšší radě varování s nepřímou hrozbou zavedení prezidentské správy a požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy a ústavy Litevské SSR a zrušení zákonů přijatých po vyhlášení nezávislosti.

Moskva se bránila, ale Svaz se jí udržet nepodařilo

To nejhorší přišlo 13. ledna 1991, kdy sovětské jednotky podporované tanky asi hodinu a půl po půlnoci brutálně obsadily budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu. Během konfliktu zahynulo 13 civilistů a asi 700 lidí bylo zraněno. Událost tehdy vyvolala vlnu nevole v celém světě a významně urychlila proces rozpadu SSSR.

Rozhodnutí odtrhnout se od SSSR potvrdily plebiscity v pobaltských republikách, ale Gorbačov chtěl zachránit integritu impéria a začal vyjednávat s republikami o nové svazové smlouvě. V březnu 1991 se v celosvazovém referendu tři čtvrtiny sovětských občanů vyslovily pro zachování svazu v reformované podobě, v šesti svazových republikách (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Gruzie, Arménie, Moldavsko) se ale referendum nekonalo. Zbylé republiky se chystaly podepsat novou svazovou smlouvu, když 19. srpna 1991, den před plánovaným podepsáním smlouvy, začal v Moskvě pokus o státní převrat. Cílem pučistů v čele s viceprezidentem Gennadijem Janajevem bylo zastavit Gorbačovovy reformy a udržet Sovětský svaz ve stávající podobě.

Puč však ztroskotal a svazová smlouva upadla v zapomnění. Jednotlivé republiky začaly žádat plnou nezávislost, kterou uznal Sovětský svaz pobaltským zemím již v září. Proces vyvrcholil 8. prosince, kdy Jelcin již ve funkci prezidenta Ruska podepsal s nejvyššími představiteli Ukrajiny a Běloruska Leonidem Kravčukem a Stanislavem Šuškevičem dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS) - takzvanou bělověžskou dohodu, podle níž SSSR ukončil svoji činnost jako subjekt mezinárodního práva.

Definitivní konec Svazu přišel 21. prosince v Alma-Atě

Tam nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik SSSR podepsali protokol k bělověžské dohodě (Gruzie se připojila v roce 1993) a dokument tak potvrdil zánik SSSR. Jeho nástupcem se stala Ruská federace a byla zrušena funkce sovětského prezidenta. O čtyři dny později Gorbačov z funkce odstoupil a nad Kremlem byla vztyčena vlajka Ruské federace.

Reminiscence z minulosti dodnes určují specifický vztah Pobaltí a Ruska. Rusko nelibě neslo vstup pobaltských států do NATO a neúčast těchto zemí v SNS. Po získání nezávislosti začaly v Estonsku a Lotyšsku také spory o postavení ruskojazyčné menšiny, která v těchto zemích tvoří přibližně třetinu obyvatel. V Litvě je situace celkem stabilní, protože Rusové zde představují pouze devět procent obyvatelstva.