Varšava - Vyhlášení výjimečného stavu, které Polsku 13. prosince 1981 „naordinoval“ generál Wojciech Jaruzelski, je dodnes jednou z nejvýznamnějších a také nejkontroverznějších událostí polské poválečné historie. Zatímco pro část Poláků jde o obyčejný vojenský puč a zradu národa, Jaruzelského zastánci argumentují tím, že jen tak bylo možné uchránit zemi od sovětské intervence. S odstupem let Poláci autora vyhlášení výjimečného stavu neodsuzují tak jako kdysi. Dokonce si 51 procent Poláků myslí, že výjimečný stav byl opodstatněný, proti je jen čtvrtina. Dodnes nebyl nikdo za události roku 1981 potrestán.
Po pádu komunismu byl hlavní strůjce výjimečného stavu postaven před soud. Do dnešních dnů si však Wojciech Jaruzelski rozsudek nevyslechl a vzhledem k jeho vážným zdravotním potížím se tak už sotva stane. Z toho, že v prosinci 1981 jednal správně, Jaruzelski nikdy neslevil, alespoň však vyslovil lítost nad oběťmi, které si výjimečný stav vyžádal. Podle Jaruzelského Polsku akutně hrozila zahraniční ozbrojená intervence vedená Sovětským svazem, před níž mohl zemi zachránit pouze radikální zásah zevnitř.
Hned v prvních hodinách po vyhlášení výjimečného stavu v noci z 12. na 13. prosince 1981 bylo v celém Polsku zadrženo na 5 tisíc představitelů opozice. V celé zemi bylo přerušeno telefonní spojení a do setmělých ulic spících měst se vydali ozbrojení policisté a vojáci. Moment překvapení byl dokonalý. A co výjimečný stav charakterizovalo? Zákaz shromažďování a nočního vycházení, odposlechy telefonů, zrušení listovního tajemství a práva stávkovat, cenzura, potraviny na lístky, tanky a transportéry v ulicích, represe, nevyjasněná úmrtí.
Příčiny výjimečného stavu lze hledat již v roce 1970
Tehdy zemi zasáhlo stávkové hnutí dělníků kvůli ohlášenému zdražování potravin. Vedení polských komunistů tehdy nechalo stávky rozehnat silou. Důsledkem brutálního zásahu, při němž přišlo o život nejméně 45 osob, byla mimo jiné personální obměna ve vedení státostrany. Opratí moci se chopil Edward Gierek, jenž se pokusil otupit nespokojenost občanů zvýšením životní úrovně. V zahraničí proto dojednal vysoké úvěry, s jejichž pomocí se pokusil postavit neefektivní polskou ekonomiku na nohy.
Petr Blažek:
„Jeho vysvětlení současné je trochu odlišné od toho, co říkal v prosinci 1981. On jednoznačně za viníka označil Solidaritu, která měla destabilizovat situaci a přivést zemi v hospodářské rovině v podstatě ke krachu, a on sám se prezentoval jako zachránce. Současné vysvětlení, že vlastně zachránil zemi před sovětskou okupací tehdy nezaznělo a nutno říct, že i nové dokumenty, které se objevily v posledních letech spíše naznačují, že aktivně spolupracoval se sovětskou stranou, možná až natolik, že sám přesvědčoval Sověty, že je potřeba zen zásah udělat.“
Modernizační proces, jehož nejviditelnějším symbolem byl nákup licence na miniautomobil Fiat 126, zpočátku skutečně přinášel ovoce. V polovině dekády ale dluhy zatíženému polskému hospodářství začal opět docházet dech. V roce 1976 proto zemi zasáhla vlna protestů, jež byla zpacifikována pomocí „osvědčených“ silových prostředků. Předem ohlášené zvyšování cen se nicméně nekonalo.
Wojtyla papežem a vznik Solidarity
Tento ústupek spolu s volbou Karola Wojtyly papežem v roce 1978 povzbudil u veřejnosti naději na změnu a posílil ochotu dát otevřeně najevo nespokojenost. V důsledku toho postupně vzniklo několik nezávislých či přímo opozičních uskupení, z nichž nejsilnější bylo odborové hnutí Solidarita, do jehož řad vstoupilo přes devět milionů Poláků.
Mezi komunistickým vedením země a Solidaritou panovalo od počátku napětí, které gradovalo v průběhu bouřlivého roku 1981. Nic na tom nezměnilo ani úsilí o zprostředkování dohody ze strany církve, ani odvolání Gierka z čela země a jeho nahrazení přijatelnějším ministrem národní obrany Wojciechem Jaruzelským.
Jaruzelského rozhodnutí…
V situaci, kdy u konzervativní části stranického vedení rostla nelibost nad stále sebevědomějším vystupováním opozice, se Jaruzelski odhodlal k činu. Na 5. prosince svolal uzavřené zasedání politbyra, na němž mu byla ve vší tajnosti udělena kompetence vyhlásit v zemi výjimečný stav. Přesně o týden později padlo rozhodnutí. Ještě během noci začala internace představitelů opozice a nad ránem se občané z předtočeného televizního záznamu dozvěděli, že zemi vládne orgán nazvaný Vojenská rada národní záchrany (WRON).
Vyhlášení výjimečného stavu, které v lednu 1982 formálně posvětil parlament, výrazně ztížilo fungování opozičních skupin. Nezávislý odborový svaz Solidarita byl postaven mimo zákon a v ilegalitě zůstal i poté, co byl výjimečný stav v červenci 1983 odvolán, a poměry v zemi se uvolnily. Výjimečný stav trval rok a půl, vyžádal si 91 obětí na životech.
