Berlín – I velké západní firmy měly nepřímo prsty ve zločinech komunismu. Nejenže pro řadu z nich pracovali východoněmečtí političtí vězni v otrockých podmínkách, ale nyní se ukázalo, že například farmaceutické koncerny s tragickými následky testovaly léky na pacientech v NDR. Peníze za to šly do kapes komunistickému režimu. S tímto odhalením přišli dokumentaristé německé veřejnoprávní televize MDR.
Farmaceutický handl se dal do pohybu za Ludwiga Mecklingera, který v letech 1971 až 1989 šéfoval východoněmeckému ministerstvu zdravotnictví. Varoval komunistického vůdce Ericha Honeckera před nedostatkem léků v resortu. Západoněmecké farmaceutické koncerny jako Hoechst zase hledaly cesty, jak obejít zpřísněný zákon o lécích z roku 1978. Ten po skandálu s Conterganem nutil výrobce k drahým a obsáhlým testům nových preparátů. Tyto dva faktory se nakonec daly dohromady a vedly k tomu, že komunistické zdravotnictví mělo získat peníze na chybějící léky právě spoluprací s farmaceutickými firmami ze Západu.
Ústřední výbor východoněmecké SED dal v roce 1983 k dispozici vybrané kliniky pro pokusy na lidech. Za každého občana, kterého předhodili západním farmaceutickým firmám, inkasovali vládci NDR skoro tři tisíce západních marek.
Jak dokládá dokument stanice MDR Tests und Tote, zaplatila firma Hoechst za zdravotnické studie v letech 1986-1987 přes 2,6 milionu západoněmeckých marek. V rámci tajné studie například někteří pacienti dostávali na nemocné srdce místo léků jen placebo bez jakýchkoliv účinných látek, na jiných se zase zkoušely nové preparáty. Prý se také stávalo, že v nemocnici odvezli pacienta na vyšetření a už se neobjevil. Do prosince 1989 zemřelo nejméně šest z testovaných 17 pacientů. Za firmu Hoechst tehdy jednal bývalý západoberlínský senátor Hans-Gerg Wolters. Ten nicméně trvá na tom, že pacienti se testům podrobovali dobrovolně.
Pokusy na lidech navíc nejsou jediný způsob, jak západní firmy vydělávaly na utrpení občanů NDR. I pro některé z nejslavnějších světových značek pracovali političtí vězni v otrockých podmínkách. Někdy se pracovalo i 11 hodin denně a tresty za nesplnění normy byly tvrdé. Hodně vězňů se také vážně zranilo nebo zahynulo. Hugo Diderich, kterého chytila policie při útěku na Západ, byl uvězněn a následovaly nucené práce na zakázkách, jež si u východoněmeckého režimu objednala firma Man.
Také útulné pokoje firmy IKEA vznikaly ve velmi neútulných podmínkách východoněmeckých lágrů. Švédský gigant se jako první západní firma vězňům omluvil. Firmy se hájí tím, že o otrocké práci neměly tušení, protože východoněmecké úřady je kategoricky odmítaly vpouštět na pracoviště. Řada vězňů ale tvrdí, že západním koncernům muselo být jasné, kdo pro ně na Východě za minimální ceny pracuje. I bývalý vězeň Diderich tvrdí, že omluva nestačí. Stojí v čele kampaně, která chce vybojovat odškodnění. Vyžádá si to několik let vyšetřování – a zřejmě i další odhalení handlů komunistické diktatury a západního byznysu.
