Praha – Oslavujme raději fyzický a fyziologický vývoj lidstva, ne osmdesátníka, prosím. To je člověk jako každý jiný, říká skromně novinář a známý odborník na Evropskou unii Zdeněk Velíšek. Čerstvý osmdesátník dodává, že si řada politiků myslí, že i v tomto věku je třeba pracovat a odvádět daně. „Takže já jsem, prosím, daňový plátce,“ dodává v rozhovoru pro portál ČT24 s úsměvem jubilant, který podle svých slov v žurnalistice není pesimista ani lovec negativních senzací.
Při svých sedmdesátinách se dověděl, že mu v televizi říkají „François Veterán“ v narážce na někdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, s nímž Zdeněk Velíšek dělal počátkem devadesátých let čtvrthodinový rozhovor.
Setkal jste se s řadou politiků a významných osobností. Kdo na vás udělal největší dojem?
Já nemám vzory. Já pracuji s idejemi a zapomínám na jejich nositele, což je možná docela škoda. Ale kdybych měl vzít někoho z lidí, s nimiž jsem se setkal, z těch velkých osobností, tak to byl François Mitterrand. Nikoliv pro své politické názory, ale pro to, jaká to byla osobnost – ve svém stáří. Ten člověk byl první, se kterým jsem se setkal jako s velikým státníkem, dělal jsem s ním počátkem 90. let velký patnáctiminutový rozhovor. A Mitterrand mi jako nezkušenému učni novinářského řemesla pomáhal. Vycítil mé slabiny a pomáhal mi a já jsem poznal, jak se chová politik-gentleman vůči novináři. A vyčítám českým politikům, zejména dvěma nejmenovaným, že nenašli postoj k novináři, který dělá svou práci, při níž někdy musí být i dotěrný. Samozřejmě že má být dobře informovaný a že má rozumět svému řemeslu a znát politický obzor, ale stejně jako máme po roce '89 politiky-začátečníky, měli jsme i novináře-začátečníky v době, kdy jsem se setkával s nepochopením svých respondentů při interview.
Zdeněk Velíšek
Novinář, komentátor, překladatel a dlouholetý člen a doyen zahraniční rubriky zpravodajství ČT, kterou také nějaký čas vedl. Každou neděli má své okénko v pořadu České televize Horizont a píše také blogy pro webové stránky ČT24 – pravidelně od jejich založení; spolupracuje také s Českým rozhlasem. Do Československé televize nastoupil v roce 1968, v roce 1970 ji musel z politických důvodů opustit. Jak ale sám říká, v normalizační televizi by beztak nepracoval. Živil se jako tlumočník a překladatel, do televize se vrátil po pádu komunismu v roce 1990 – v sedmapadesáti letech. Evropské problematice se věnoval v několika pravidelných pořadech ČT, je autorem knížek na geopolitická témata: Svět týden po týdnu (2006), Svět, o který mi jde (2007) a Svět tají dech (2009).
Nemáte pocit, že po pádu železné opony jako by vymizely skutečné politické osobnosti, jako byli právě Mitterrand, Reagan, Thatcherová nebo Kohl? Existuje vůbec někdo ze světových politiků, kdo by si opravdu zasloužil označení „státník“?
Myslím, že bychom si měli nejdřív položit otázku, zda existují takoví voliči, aby je uměli do čela států vybrat. Světovým politikem nebo opravdovým státníkem se v politice člověk může stát, ale musí se do ní ve volbách dostat. A když se do ní dostávají politikáři, pak nemáme šanci. Mám pocit, že u nás vznikla už i deformace chápání pojmu politika. Kdybych někomu řekl, že politiku má dělat idealista, že státník má mít především ideál, že má být vlastně takovým racionálním donkichotem, vysmál by se mi celý svět. Ale byl snad Masaryk politikář? Masaryk snad neměl ideál? Masaryk snad na troskách velké říše nevybudoval svobodnou republiku? Až bude mít někdo takhle ušlechtilou vizi, pak bude státník. Ale musíme být také voliči, být takovými voliči, kteří rovněž mají vizi. V tom to je. A to se dostaneme až k úplnému základu: v rodině a ve škole k tomu musíme dostat vzdělání a morální bázi.
Před pěti lety jste si v rozhovoru pro iHNed povzdechl, že média v lidech vypěstovala závislost na senzačních negativních zprávách, které deformují skutečnost, a že postrádáte zprávy, které by ji věrně zobrazovaly. Zlepšilo se v tomto ohledu něco? Nebo naopak zhoršilo?
Především přibyl, jak mi jistě potvrdíte, počet negativních událostí. Takže ani novinářský virtuos by nedokázal zlepšit ten poměr mezi pozitivními a negativními zprávami, když se, bohužel, zhoršuje realita v neprospěch pozitivních zpráv. Nicméně něco by se s tím dělat mělo. Rád cituji Václava Cílka, který řekl, že v jiné krajině bychom byli jinými lidmi. Tak i v jiné mediální krajině bychom byli jinými lidmi. A kdyby ta mediální krajina byla lepší, byli bychom lepšími lidmi. Obávám se, že současný „infotainment“ už nebaví, ale spíš děsí. Aspoň kdybychom se vrátili k tomu „infotainmentu“!
Zažil jste všechny naše prezidenty, druhou světovou válku, nástup komunismu, pražské jaro, srpen 1968, pád berlínské zdi, válku v Jugoslávii, arabské jaro. Domníváte se, že po pádu železné opony platí onen Fukuyamův „konec dějin“? Že demokratický a ekonomicky liberální řád světa se ukázal jako jediný možný? Anebo naopak právě teď postupně nastává krize kapitalismu a západního modelu fungování společnosti?
Nemyslím si, že by Fukuyamův „konec dějin“ vůbec kdy platil, protože koneckonců realita se vyvíjí a s ní se musejí vyvíjet i ideologie a jejich praktikování. Ideologii liberalismu už stejně někdo předělal na neoliberalismus. A pokud se liberalismus osvědčoval, což bylo spíš před globalizací, v lokálních poměrech, pak bezhraničný neoliberalismus se v globalizovaném světě neosvědčuje. Za nejlepší vystižení toho, že věci nejsou neměnné, považuji tenhle otištěný výrok čtenáře Le Figaro: "(Volný) trh je teď smutný a naštvaný. Protože neviditelnou ruku mu ukradl darebák a napáchal s ní hrozné věci." I Alan Greenspan, někdejší zastánce samoregulace finančního trhu, po téměř dvou desetiletích ve vedení FED prohlásil, že se celou tu dobu mýlil. Že i finanční trh potřebuje podléhat nějaké regulaci. Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy šel uprostřed světové bankovní krize na zasedání G20 dokonce s tím, že je zapotřebí reformovat kapitalismus. On totiž byl ideologicky naprosto nepoznamenaný člověk, byl schopen říkat věci, které se s ideologií liberalismu vůbec neslučovaly. Ve své prezidentské kampani řekl: „Nedělejte mi z liberalismu náboženství“. Ale ono je pravda, že schémata každého systému se musejí vyvíjet. Například: v naprosto globálním světě už by skutečně bylo zapotřebí globálních autorit.
Jako člověk, který se specializuje na Evropskou unii: nemáte strach, že by tento projekt mohl zaniknout? Že hospodářská krize, krize eura nebo třeba avizované britské referendum mohou znamenat vážnou hrozbu?
Já se toho bojím. Ona by EU mohla zaniknout právě kvůli některým svým regulím. Pořád tam v zásadních věcech platí pravidlo jednomyslnosti. Demokracie se tak mění ve svůj opak, protože se neudělá to, co chtějí skoro všichni, ale musí se udělat to, co chce jeden. Teď hrozí, že nepůjde udělat to, co nechce Británie, které do značné míry sekundovala česká vláda, nebo řekněme její část. A právě tato část české vlády a britských konzervativců by za současných pravidel hry mohla blokovat vývoj Evropské unie k takovému stupni integrace, při kterém by dokázala čelit dnešním rizikům a úskalím doby.
Zdeněk Velíšek: Bez EU se v době globalizace neobejdeme
„Já jsem byl asi před 15 lety na Tchaj-wanu. Tam jsem se přesvědčil, že na Evropu lidé na Dálném východě nemyslí, že pro ně neexistuje. Především pro ně neznamená nic, co by jim mohlo měnit život. To bylo skličující poznání. Celá východní Asie je dynamická, žije svým životem, má svá rizika a naděje. A ani ta rizika ani ty naděje nejsou závislé na vývoji Evropy. Musíme si uvědomit, že nebude-li Evropa mohutným kompaktním útvarem, který by dokázal uplatnit svou hospodářskou a demografickou velikost, tak pojem Západ přestane – a už přestává! - být pro ostatní svět modelem modernosti a civilizace. Myslím si proto, že bez pevné evropské struktury bychom jednou měli co dělat, abychom přežili.“
Někdy mám pocit, že se o unii píše stále častěji spíše negativně…
Lidé se nedozvědí pravé důvody, pro které je Evropská unie v době už téměř dokončené globalizace světa naprosto nezbytná. Nikdo na politické scéně tohle nehlásá rád. V epoše světových gigantů musí být i Evropa kompaktní gigant, aby její národy uspěly. Přitom stačí hrstka euroskeptiků, aby to rozbourala. Oni svůj názor říkají velmi vehementně a velmi nahlas a jsou schopni přesvědčit veřejnost, aby nevěřila Evropské unii, protože z druhé strany nikdo veřejnosti neříká dost vehementně a dost nahlas, proč je účelné vkládat do této struktury naději. A proč to žádný politik nahlas a srozumitelně neříká? Protože u dnes už značně euroskeptické veřejnosti by mu to před volbami ubíralo hlasy.
Bojíte se islámu? Nehrozí Evropě nebezpečí, když de facto nedokáže rozlišit mezi islámem a islamismem?
Po tom velice těžkém zranění amerického hegemonismu způsobeném útokem na newyorská dvojčata a na Pentagon se ve strategické poloze udělala obrovská chyba, když se nezačal důsledně v muslimských zemích oddělovat militantní islamismus, wahhábismus, salafismus od umírněného islámu. Všechna ta muslimská bratrstva (nejsou jen v Egyptě a nemají jen tohle jméno) se nemusela stát politickými strukturami. A ona dnes politickými strukturami jsou, někde jsou dokonce ve vládě a v Egyptě mají dokonce prezidentské křeslo. Militantním organizacím radikálního islamismu se umožnilo, aby se díky své sociální politice a práci mezi masami staly legitimními součástmi muslimské společnosti. Přitom stále fungují jako základny džihádu, zastřešují teroristické buňky ochotné sáhnout k nejhorším metodám. Islamistické organizace vlastně zneužívají islám, zneužívají náboženství a víru lidí pro jiné než náboženské účely. Daří se jim to, protože se proti nim použila úplně špatná obrana. Měly se vytěsnit, izolovat. To ale chtělo, aby na tom západní svět pracoval s těmi vládami muslimských států, v nichž fungoval a funguje umírněný islám. Dnes už se ale dostalo náboženství - a to i jeho radikální formy - až do vlád a do řízení veřejných záležitostí v té části arabského světa, která právě prožívá zásadní převrat. V Egyptě ti, co svrhli Mubaraka, čelí perspektivě života pod vládou islamistů. Tunisko je na hraně mezi bezvládím a upevněním islamismu ve vládních pozicích…
Islamismus nebezpečím je, ale hlavně pro muslimský svět. Prosadit v celé Arábii radikální islám, jakousi islamistickou totalitu, to byl a je koneckonců hlavní cíl militantních fundamentalistů a al-Káidy. Ve své knize Válka v srdci islámu to objasňuje francouzský arabista Gilles Kepel, a já z ní neustále čerpám (Válka v srdci islámu vyšla v roce 2006 v překladu Zdeňka Velíška a jeho choti - pozn. redakce). Vlády západních zemí by se měly připravit na to, že s islamismem se nebudou potýkat jen na saharské poušti, ale především na politických fórech. S konečnou platností budou moci vykořenit islamismus jen tam, když už se do těch politických sfér dostal.
Jen vojensky to tedy zjevně nepůjde…
Že to nepůjde vojensky, to dokazuje dnešní stav v Sýrii. Tam se podle mě vedou dvě války: jedna je proti despocii, za svobodu a možná za demokracii, a ta druhá je válka džihádistů, válka radikálních islamistů, kteří v tomto žhavém magmatu již zvolna dávají tvar svým představám budoucí Sýrie – a ty jsou radikálně islamistické. Proto také nikdo nechce antiasadovský odboj vyzbrojit, protože by to dopadlo jako v Libyi. Zbraněmi, jimiž Kaddáfího nejdřív vybavil komunismus a pak i Západ, bylo málem dobyto Mali. Proti těmto zbraním ještě dnes musí bojovat francouzští vojáci a jednotky afrických zemí. Ale v tom boji nebude konečným vítězstvím rozprášení islamistů po poušti a upevnění územní celistvosti Mali, ale teprve vykořenění teroristických forem islamismu. A to už nebude práce jen pro vojáky.
Se svými vrstevníky se podle svých slov tolik nepotkáváte, protože už jsou mimo práci a mluvil byste s nimi - v nadsázce řečeno - hlavně o nemocech. Jaký máte recept na duševní svěžest?
Čtu. A to pořád stejné knížky. Nejraději mám knížky Grahama Greena. Jeho Tichý Američan je i politicky velice poučný. A ve Vyhaslém případu nachází člověk mnoho životní moudrosti, i když tam není politika. Objevil jsem taky velkého spisovatele v člověku, který je považován spíš za autora špionážních románů, a to je John le Carré. Jeho knížka The Constant Gardener (v češtině Nepohodlný) je úžasným a skvěle napsaným románovým vystižením takových zločinů naší doby, jako je zneužívání populace jiných kontinentů západními farmaceutickými firmami k testování nových léků. Ani tuto tematiku ani takovou literární úroveň jsem u le Carrého nečekal. Od té doby jsem četl další jeho silný příběh o ruské mafii. Anglický název je Our Kind of Traitor. Ta už se mi líbila jen proto, že opět až do dřeně kosti postihuje slabiny toho, o čem jsme tu koneckonců dnes mluvili po celou dobu - slabiny dnešního systému západního světa. Je ale psaná drsným, syrovým jazykem.
A jak trávíte volný čas?
Snažím se rozšířit si horizont svého chudého kulturního života, ale to se mi skutečně při té práci moc nedaří, všechno je to časově náročné. A lapat jen po titulech nových filmů - to mi připadá nedůstojné. Mám pejska, ale to není můj volný čas - pejsek je taky povinnost. Musí chodit – tak jako každá bytost, která nechce, aby ztratila fyzické schopnosti a kondici. Můj pejsek žije uprostřed Prahy. Přitom je to pořádný pes, podobá se trochu polárnímu vlkovi, jak já říkám. Chodíme spolu v tomhle mrazu ven třikrát denně. Ale na nejdelší procházku s ním jde v poledne moje choť. Takže čtyřikrát. Naposled denně kolem půlnoci. Včera ale mezi jednou a druhou hodinou v noci, protože do té doby jsem seděl u práce. Takže se mě neptejte na využití volného času.
