Praha/Oslo – Ministerstvo zahraničí poslalo norské ambasádě v Praze diplomatickou nótu. Stojí v ní, že Česká republika vytvořila podmínky pro návrat dvou chlapců, které úřady v Norsku odebraly před třemi lety matce Evě Michalákové. Podle ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka obsahuje nóta zmínku o nástrojích, s jejichž pomocí Česko garantuje zdravý vývoj obou chlapců. Případem se bude znovu zabývat norský soud. „Zároveň se v nótě obracíme na norskou stranu s tím, že bychom byli rádi, kdyby nám sdělili, v jakém čase předpokládají, že se bude soud danou kauzou zabývat,“ doplnil Zaorálek.
O jednotlivých případech musí lidé z norského úřadu na ochranu dětí, tzv. Barnevernetu, mlčet, štábu České televize se přesto podařilo zjistit některé informace od bývalé sociální pracovnice Solfrid Alstadové.
Ta zná praktiky norských sociálních úředníků jako málokdo. Dvacet let pracovala s odebranými dětmi, dalších dvacet let přijímala a prověřovala hlášení o zanedbání péče. „Řešila jsem celou řadu případů, kdy byly děti umístěny do náhradní péče, a vždy jsme našli řešení. Buď se děti vrátily domů, nebo se rodiče vyrovnali s tím, že budou vyrůstat jinde,“ vzpomíná bývalá pracovnice norské sociální služby na ochranu dětí.
Zákony ohledně odebírání dětí zůstaly stejné – jen jejich výklad je nyní přísnější
Za posledních pět let ale podle mínění Alstadové sociální služba, alespoň v jejím domovském kraji, přitvrdila. A to proto, že nejdříve sahá právě k náhradní péči, jež v minulosti vždy bývala až tím nejzazším řešením. „Když sociální služba odebírá děti, dělá to kvůli tomu, aby bylo zajištěno jejich bezpečí, ale zapomíná zároveň na to, že se tím dopouští zneužití úřední moci (na dětech),“ zdůrazňuje Alstadová.
- Norský úřad na ochranu dětí Barnevernet byl vytvořen v roce 1992 s cílem „zajistit, aby děti a mládež žijící v prostředí, které může poškozovat jejich zdraví a vývoj, dostaly včas potřebnou pomoc a péči“. Úřad ve většině případů poskytuje dětem a jejich rodinám pomoc formou poradenství, zabezpečení pečovatelské služby, finančních úlev či jinými způsoby. V naléhavých případech, kupříkladu při podezření ze zneužívání dětí či při neschopnosti rodiny postarat se o své potomky, může úřad rodičům dítě odebrat a umístit ho do náhradní péče. Tělesné trestání dětí v Norsku zákon zakazuje.
- V zahraničí nemá Barnevernet dobré jméno a s jeho rozhodnutími se pojí mnohé kontroverze. Kritici poukazují mimo jiné na poměrně vysoký počet dětí, které úřad v zemi s pěti miliony obyvatel každoročně odebere jejich biologickým rodičům. Podle norského statistického úřadu (SSB) registroval v roce 2012 úřad na ochranu dětí 53 198 aktivně řešených případů, z nichž 17 procent vyústilo v náhradní péči. U pěstounů či v ústavních zařízeních tak v roce 2012 žilo z rozhodnutí zmíněného úřadu v Norsku 8 995 dětí, což bylo o 510 víc než v předešlém roce. Velké množství odebraných dětí je z přistěhovaleckých rodin, které mají jiné způsoby výchovy dětí než Norové. Chování rodičů-imigrantů k vlastním dětem, jež je v jejich vlasti běžné, může být v Norsku vnímáno jako chování pro děti škodlivé či přímo ubližující.
Norská sociální služba odebrala českému páru syny Denise a Davida v květnu 2011 po udání z mateřské školy pro podezření z užití násilí a pohlavního zneužívání. Policie vyšetřovala otce chlapců a později i matku, vyšetřování ale zastavila a obvinění nepadlo. V únoru 2012 úřady rodiče zbavily práva na péči. Děti se dostaly ke stálým pěstounům, každé teď žije v jiné rodině.
Do případu se vložila i Poslanecká sněmovna. Chce po českém kabinetu, aby požádal norskou vládu o vysvětlení, proč hoši stále zůstávají v norských pěstounských rodinách. Pokud by norská strana nechtěla s českou stranou spolupracovat na svěření chlapců do péče jejich příbuzných, má česká vláda vyvinout maximální úsilí, aby se bratři dostali do Česka. Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) má dolní komoru nejpozději do 15. února informovat o tom, jaké kroky jeho kabinet provedl a má dál v plánu.
Matka nyní může syny vídat dvakrát ročně po dvou hodinách. Norské soudy její dřívější odvolání odmítly, loni v listopadu se obrátila na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ten ale její stížnost nepřijal.
