Recenze: Křižáček je odvážný

Málo známá epická báseň od Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček je ve filmu Václava Kadrnky přenesena do obrazů. Samotný děj je na první pohled velmi prostinký – Jeník, jediný syn rytíře Bořka, odejde z domu a otec se ho vydá hledat. Otec v podání Karla Rodena se za synem opožďuje, vždycky dorazí na místo, když už tam syn není.

Václav Kadrnka opět natočil film o vztahu syna a otce. Po svém celovečerním debutu Osmdesát dopisů, který popisuje jeden den v komunistickém Československu, kdy se syn snaží dobrat za otcem v emigraci, Křižáček vztah podává z opačné perspektivy – otcovo hledání ztraceného syna – a o poznání metaforičtěji než v Osmdesáti dopisech.

Moderními slovy středověká road movie, jen na koni, pomalá a málomluvná. Podobně jako básně nečte každý čtenář, ani tento film nevyhledá každý divák. Cílem filmařů ani nebylo točit film pro široké vrstvy publika, ale minimalistický, vysoce estetický film, který je nutné ocenit už pro odvahu pustit se do tak specifického projektu. Milovníky historických filmů navíc potěší, že se tvůrcům podařilo navodit atmosféru středověké krajiny a prostředí - příroda bez staveb, snímaná v bělostném tónu, dává cestě za ztraceným synem duchovní rozměr i pocit čistoty.

Kameraman Jan Baset Střítecký se podílel i na jiných umělecky náročných filmech jako Alois Nebel nebo Díra u Hanušovic. Křižáček přichází v době, kdy si česká kina podmanily české romantické komedie a rodinné filmy. Je to jistě režijní odvaha. Navíc – kinematografie potřebuje i experimenty. A snahu nad dílem přemýšlet. Křižáček je další film, který klade v kvantitativně silně se rozvíjející české kinematografii staronovou otázku: je lépe točit esoterické umění pro poučené milovníky filmu, nebo divácké filmy?