Filmový postřeh: Narušitel systému pobuřuje a citově vydírá

Současný německý sociální systém je často dáván za vzor díky péči, kterou dítěti dokáže poskytnout. Celovečerní hraný debut režisérky Nory Fingscheidtové na tuto skutečnost upozorňuje. K problémovému jedinci je přidělen celý tým, jenž má rodině pomoci z nejhoršího. Přesto existují případy, s kterými si neví rady ani rozvinutý systém. Snímek Narušitel systému uvedl festival v nesoutěžní sekci Horizonty.

Diagnóza devítileté Benni (Helena Zengelová) není ve filmu nikdy plně vysvětlena. Rychle ale poznáme, že jí neustále cloumá hněv, je hyperaktivní a neuvěřitelně náladová. Hlavním spouštěčem jejího chování je dotek obličeje, po němž nezastavitelně zraňuje sebe i ostatní. Doma je ohrožením pro sourozence a dětské domovy ji nechtějí. Zůstává proto v krizových centrech a psychiatrických léčebnách. Osud poskytne Benni několik cest, tou nejméně pravděpodobnou, ale možná nejvhodnější je pobyt s novou výpomocí – chápavým a odolným Michou (Albrecht Schuch).

Režisérka se při vyprávění příběhu Benni a jejích vychovatelů ukazuje jako velmi cílevědomá autorka. V prvé řadě povahu a násilnické činy protagonistky převádí do filmového stylu. Obraz se třese, naklání a zbarvuje se, zatímco zvuková složka sílí do nepříjemných decibelů.

Fingscheidtová je nezpochybnitelně energická realizátorka a jednotlivé scény nebo jen záběry zanechávají silný dojem. Nejde však o nikterak sofistikovaný přístup. Ačkoli při interpretaci užívá všechny myslitelné formální triky, skrumáž postupů vlastně není pohromadě objevná a je k zahlédnutí v leckterém současném artovém filmu.

Narušitel systému se často nebezpečně blíží hranici emocionálního vyděračství. Nejznatelněji je to poznat na souslednosti sekvencí, jejichž model Fingscheidtová užívá po celou stopáž. Vždy se drží hlediska Benni, kterou nechá rozdmýchat konflikty, poté je hasí a naznačuje zlepšení, jen aby znovu šokovala další krizí. Tato taktika, která v nás má nepochybně vzbudit pocity zoufalství z neřešitelnosti situace, je ale čitelná a průhledná. Bohatě jí porozumíme už v první hodině a není třeba, aby časem eskalovala do ještě větší hysterie a formálních excesů.

Herecký objev

Na snímku zůstává nejvíce působivé, jak se komplikované role zhostila herečka Helena Zengelová. Máme co dočinění se zcela přirozeným talentem, který se může stát pro německou kinematografii skutečným zlatem. Jako Benni během několika sekund mění nálady – například s naprostou věrohodností přechází z radosti do vzteku. Oddanost její roli je v tak mladém věku (Zengelové bylo při natáčení pouhých devět let) zkrátka obdivuhodná.

Na filmovém festivalu v Berlíně obdržel Narušitel systému prestižní Cenu Alfreda Bauera, která se udílí filmům otevírajícím nové perspektivy filmové řeči. V tomto případě jde přinejlepším o perspektivy tematické. Film upozorňuje na pálivé téma, jeho balanc na hraně citového vyděračství a absence hlubší analýzy už ale tak hodnotné nejsou. Stejně jako někteří vychovatelé si ani Fingscheidtová nezvládla udržet od příběhu Benni jistý odstup.

Zajímají vás další filmové postřehy z festivalu v Karlových Varech? Přečtěte si je ve speciálu na webu ČT24.