Americké prezidentské volby se blíží. Občané Spojených států si první listopadové úterý zvolí budoucí hlavu státu. Systém volby je ale složitější než prosté přímé hlasování a může se stát, že v Bílém domě usedne ten, kdo získal méně hlasů. Nabízíme přehled toho, co se stane 3. listopadu a jak si Američané volí prezidenta.
V úterý, které následuje po prvním listopadovém pondělí, si Američané tradičně každé čtyři roky volí prezidenta. Všeobecným hlasováním vrcholí dlouhý volební rok plný primárek, debat, sjezdů a politických střetů dvou hlavních amerických stran – demokratů a republikánů.
V tomto roce celý proces narušila pandemie koronaviru – ve velkém se přesouvaly primárky a demokraté také přesunuli svůj stranický sjezd. Američané přesto v první úterý po prvním listopadovém pondělí zamíří k urnám a zvolí si hlavu státu na další čtyři roky. Jenže ne tak docela.
S ohledem na tamní volební systém je věc složitější. Občané si ve Spojených státech prezidenta nevolí přímo. Na volebních lístcích zaškrtnou jméno kandidáta na prezidenta a jím vyvoleného kandidáta na viceprezidenta, ale do Bílého domu své favority ještě nepošlou.
- Aby mohl člověk volit například v Česku, stačí, aby dosáhl osmnácti let a byl svéprávný. V USA se ale lidé, kteří chtějí jít k urnám, musí předem registrovat. Ve většině států už stačí registrace on-line, někde ale stále musí Američané navštívit úřady. V závislosti na státu se liší termíny, kdy se musí lidé stihnout zaregistrovat, aby mohli volit – například v Arizoně se lze registrovat i ve chvíli, kdy už jsou otevřeny volební místnosti, naproti tomu Missouri vyžaduje registraci nejpozději měsíc před hlasováním. Jedinou výjimkou z tohoto systému je Severní Dakota, kde registrace vůbec nutná není.
Místo toho do celého procesu vstupuje sbor volitelů, který může situací zamíchat. To se ostatně stalo i před čtyřmi roky – pokud by Američané volili prezidenta přímo, do Bílého domu by usedla Hillary Clintonová, která získala bezmála o tři miliony více hlasů než Donald Trump. Nezískala ale dostatečný počet volitelů, a proto musela poblahopřát ke zvolení svému soupeři.
Jak to tedy celé funguje? Voliči zaškrtnou konkrétního kandidáta. Jejich hlas ale neputuje do celonárodního součtu (to by šlo o volbu přímou), nýbrž se sčítá pouze v rámci daného státu. Kandidát, který ve státě získá nejvíce hlasů, získá až na výjimky všechny volitele onoho státu.
Princip „vítěz bere vše“ platí ve většině států USA. Výjimkami jsou Nebraska a Maine, které využívají systém obvodů, kdy každý obvod hlasuje zvlášť a má své volitele. Zástupci těchto států tedy ve sboru volitelů mohou následně hlasovat pro republikána i demokrata. Přesto není toto dělení obvyklé a došlo k němu v případě každého státu pouze jednou: Nebraska rozdělila hlasy volitelů v roce 2008, Maine v roce 2016.
O prezidentu rozhodne sbor volitelů
Systém volitelů je zanesen v americké ústavě a je výsledkem kompromisu mezi přímou volbou prezidenta občany USA a volbou zákonodárci z Kongresu. Volitelů je dohromady 538, pokud chce tedy kandidát uspět, musí získat hlasy 270 z nich.
V každém státě uchazeči o oválnou pracovnu soupeří o jiný počet volitelů – ten je závislý na počtu zákonodárců, kteří daný stát zastupují ve Sněmovně reprezentantů, respektive v Senátu. Počty kongresmanů se u jednotlivých států liší, každý stát má ale shodně dva senátory. Nejvíce volitelů – 55 – je k mání v nejlidnatějším státě USA Kalifornii, následují s 38 voliteli Texas a s 29 New York a Florida.
Naopak drobnější či méně lidnaté státy disponují pouze jednotkami volitelů, přičemž nejnižší možný počet jsou tři volitelé – jeden za jednoho kongresmana a dva za dva senátory. Jde o Severní a Jižní Dakotu, Wyoming, Montanu, Aljašku, Vermont a Delaware.
Zvláštní postavení má District of Columbia – jelikož se nejedná o stát, ale pouhý obvod, nemá zastoupení mezi kongresmany či senátory. Pro účely sboru volitelů mu ale 23. dodatek americké ústavy přisuzuje tři volitele, tedy nejmenší možné zastoupení ve sboru.
- Závislá území Spojených států jako například Guam, Portoriko, Americká Samoa či Severní Mariany ve sboru volitelů reprezentovány vůbec nejsou. Jejich obyvatelé tedy – byť jsou občany USA – nemohou hlasovat o tom, kdo povede americkou exekutivu. Aby Guam poukázal na nelogičnost takového systému, pořádá vždy vlastní hlasování, v němž kopíruje volbu v pevninských Spojených státech. Až na rok 2016 se za posledních 40 let vždy „trefili“ a podpořili celkového vítěze voleb.
A kdo vůbec zasedá ve sboru volitelů? Potenciální volitele vybírají politické strany, přičemž výběr se liší stát od státu, zpravidla jde o zasloužilé občany či straníky, které chtějí partaje nějak ocenit. Pomyslné druhé kolo výběru probíhá během samotných prezidentských voleb – občané zaškrtávají jméno prezidenta a viceprezidenta, fakticky ale jen říkají úřadům, které volitele mají vyslat do sboru.
Pro ilustraci, jak zásadní může být systém sboru volitelů, poslouží několik případů z posledních voleb. Kupříkladu ve Wisconsinu je k mání deset volitelských hlasů. Trump zde v roce 2016 uspěl těsným výsledkem: získal o 0,77 procenta více hlasů než Clintonová. Díky tomu získal deset volitelů, zatímco jeho soupeřka ani jednoho. Podobná situace nastala v Michiganu, kde o 16 volitelích rozhodlo pouhých 0,23 procenta hlasů. Naopak demokratická kandidátka si připsala vítězství v New Hampshire, kde díky rozdílu 0,37 procenta získala čtyři volitele.
Kandidát s nejvíce hlasy nevyhrál v historii pětkrát
Systém sboru volitelů do konečného výsledku voleb promluvil v historii pětkrát, jinak vždy triumfoval ten kandidát, který získal nejvíce hlasů. Jak už je přiblíženo výše, při minulém hlasování díky popsanému systému uspěl Trump, i když jeho sokyně získala víc hlasů od občanů.
Podíváme-li se napříč časem, k dalšímu takovému případu došlo na přelomu tisíciletí, kdy republikán George W. Bush ve všeobecném hlasování prohrál proti demokratu Alu Goreovi o půl milionu hlasů. Na Floridě tehdy o 29 volitelích rozhodlo pouhých 537 hlasů, což vedlo k povinnému přepočítání a celou věc nakonec ukončil Nejvyšší soud, který vítězství přiřknul Bushovi. Ve sboru volitelů poté republikánský kandidát získal 271 hlasů, a usedl tak v Bílém domě.
Předtím sbor volitelů neovlivnil konečný výsledek více než sto let, další případy najdeme až v 19. století. V roce 1888 úřadující prezident Grover Cleveland získal o 90 tisíc více hlasů než jeho republikánský soupeř Benjamin Harrison. Jenže ten dokázal těsně uspět v tehdejších swing states New Yorku a Indianě a i díky tomu uzmul podporu 233 volitelů, přičemž v té době bylo třeba 201 volitelských hlasů.
Ještě předtím sehráli volitelé důležitou roli v roce 1876, během jedněch z nejkontroverznějších prezidentských voleb v americké historii. Demokratický kandidát Samuel Tilden získal důvěru 4,3 milionu občanů, jeho republikánského soupeře Rutherforda Hayese podpořily čtyři miliony voličů.
Prvně jmenovaný získal po prvním spočtení 184 volitelských hlasů, Hayes 165, přičemž dvacítka hlasů zůstala neurčena – na Floridě, v Louisianě a Jižní Karolíně se strany přely o to, který kandidát zvítězil, a Oregon vyměnil jednoho volitele.
Dvacítku sporných hlasů řešila volební komise, která nakonec v takzvaném Kompromisu roku 1877 rozhodla o tom, že všechny připadnou Hayesovi. Ten slíbil, že odslouží pouze jedno období a nebude se ucházet o znovuzvolení. Republikáni také výměnou za souhlas demokratů stáhli federální jednotky z Jihu.
Vůbec poprvé sbor volitelů upravil všeobecné hlasování v roce 1824. Procentuálně tehdy Andrew Jackson u voličů triumfoval vůbec nejvýrazněji, když získal o 10,5 procenta více hlasů než druhý John Quincy Adams (v absolutních číslech tehdy šlo o 153 tisíc hlasů oproti 114 tisícům). Na třetí, respektive čtvrté pozici se umístili Henry Clay a William Crawford se zhruba 47 tisíci hlasy. Všichni kandidáti patřili k Demokraticky-republikánské straně.
Ve sboru volitelů Jacksonovi scházelo 32 hlasů k většině. Podle tehdejších pravidel tedy věc postoupila Kongresu, kde těsně uspěl Adams, pro nějž se vyjádřili zástupci 13 z 24 států. Vítězi voleb pomohl především Clay, jenž se posléze stal ministrem zahraničí. Jackson označil volby za zkorumpovaný obchod a celá věc vedla ke vzniku demokratické strany.
Přeběhlíci riskují diskvalifikaci
Ústava ani žádný federální zákon nestanovují, že by volitelé museli hlasovat podle výsledků všeobecného hlasování v jejich státě. Některé státy si takovou poslušnost vynucují svými zákony, v jiných případech jsou volitelé vázáni sliby politickým stranám, které je nominovaly.
Přesto ke „zběhnutí“ mezi voliteli někdy dojde, byť se to stává spíše sporadicky. Pro příklad není nutné chodit daleko – poté, co v minulých volbách uspěl Trump, ale ještě nezasedl sbor volitelů, aby ho definitivně potvrdil jako vítězného kandidáta, docházelo k přesvědčování volitelů, aby navzdory přání voličů ve svém státě nehlasovali pro republikánského kandidáta.
K rebelii v řadách volitelů nakonec skutečně došlo, i když v jiném smyslu. Pět demokratů se vzepřelo na Havaji a ve Washingtonu a nehlasovali pro Clintonovou, nýbrž pro Sanderse, Colina Powella a indiánského aktivistu. Takzvaní „volitelé bezvěrci“ (faithless electors) se našli i mezi republikány: jeden dal hlas Johnu Kasichovi a jeden Ronu Paulovi.
Několik států přijalo zákony, podle nichž mohou být takoví přeběhlíci pokutováni, či dokonce diskvalifikováni – jejich hlas je tím zneplatněn a ve sboru je střídá náhradní volitel, případně jsou nuceni hlas změnit.
To se stalo právě i v roce 2016 – David Bright z Maine měl hlasovat pro Clintonovou, ale podpořil Sanderse. Svůj hlas následně změnil. Muhammard Abdurrahman z Minnesoty také upřednostnil Sanderse, i když měl podpořit Clintonovou. Ve sboru ho vystřídal náhradník. A stejný osud potkal i Micheala Bacu z Colorada, jenž místo Clintonové hlasoval pro republikána Johna Kasicha.
Při patu dostává slovo Kongres. Naposledy se tak stalo v roce 1836
Ačkoliv je to vysoce nepravděpodobné, díky sudému počtu volitelů se může stát, že oba kandidáti získají stejné zastoupení ve sboru a dojde k volebnímu patu, kdy ani jeden uchazeč o Bílý dům nezíská potřebných 270 volitelů.
V takovém případě prezidenta zvolí Sněmovna reprezentantů, přičemž delegace každého státu má jeden hlas. Uchazeč tedy potřebuje získat 26 hlasů. Poslanci jsou ve volbě omezeni – hlasovat mohou pouze pro jednoho ze tří nejúspěšnějších kandidátů, měřeno počtem volitelských hlasů.
Viceprezidenta v takovém případě volí Senát a každý senátor má jeden hlas. Viceprezident tedy v horní komoře Kongresu potřebuje získat 51 hlasů. Senátoři jsou omezeni podobně jako kongresmani, vybírají ale pouze z dvojice nejúspěšnějších kandidátů.
V historii došlo k patu pouze třikrát. V roce 1800 získali stejný a nedostatečný počet hlasů (tehdy 73) Thomas Jefferson a John Adams. V Kongresu se poté hlasovalo více než třicetkrát. Ve třicátém šestém hlasování federalista James A. Bayard odevzdal prázdný lístek, a díky tomu uspěl Jefferson. Druhý případ souboje Jacksona a Adamse v roce 1824 je popsán výše.
Potřetí byl pat pouze částečný – demokratický kandidát Martin van Buren v roce 1836 uspěl, ale jeho viceprezidentského společníka Richarda Johnsona odmítlo 23 volitelů, v důsledku čehož mu ke zvolení scházel jeden hlas. V Senátu Johnson triumfoval bez problémů, když pro něj zvedlo ruku 33 zákonodárců, přičemž proti jich bylo šestnáct.
Sbor volitelů se v roce 2020 má sejít 14. prosince. Poté, co zvolí budoucí hlavu Spojených států, ještě výsledek oficiálně stvrdí Kongres. K tomu by podle plánu mělo dojít 5. ledna 2021. Inaugurace (staro)nového prezidenta se uskuteční 20. ledna 2021.
