Kdyby byl Jan Vazač o něco starší, možná by se stal pilotem RAF a bojoval po boku britských letců ve druhé světové válce. Do kabiny letadla se ale posadil až po válce a jeho úkolem bylo zasáhnout proti případným „narušitelům“ československého vzdušného prostoru, ať už by šlo o Němce, nebo Američany. Na rozdíl od kolegy Jaroslava Šrámka ostré náboje nikdy nepoužil.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Jan Vazač se narodil v září 1930 v Českých Budějovicích, kde za druhé světové války prožil jako kluk i velké bombardování města.
Válečné zážitky ho neodradily, naopak v něm posílily touhu létat. Dva roky po válce si udělal plachtařský kurz a o další dva roky později nastoupil na dvouletý výcvik do vojenské letecké akademie v Hradci Králové.
„Messerschmitt 109, to byla stíhačka, na které jsme se vycvičili. Byla to kořistní letadla, Messerschmitty nebo Arada. Leckde se povalovaly po letištích zralé do sběru, nicméně se daly do továren a zrenovovaly se,“ vysvětluje Jan Vazač při návštěvě leteckého muzea.
„Mně bylo dopřáno, že jsem v letech 1954 až 1955 sloužil v Budějovicích u pluku, kde jsme měli ostrou bojovou pohotovost. V době zuřící studené vánky jsme seděli v hotovosti číslo jedna, to znamená přivázaní, kompletně vybavení. Norma na start byla tuším tři minuty,“ vzpomíná. Létali podél československo-rakouských a německých hranic, obvykle v reakci na to, že se tam objevil nějaký cíl, který mohl vzdušný prostor narušit. „Měli jsme nabité zbraně. Náboje ve třiadvacítce a náboje v sedmatřicítce. (Kamarád) Šrámek použil i tu sedmatřicítku,“ ukazuje zbraně pamětník.
Šrámek sestřelil Američana
Jaroslav Šrámek byl prvním a jediným pilotem československého letectva, který v roce 1953 sestřelil americké proudové letadlo. Pilot se stihl už nad německým územím katapultovat a přežil. Jan Vazač byl Šrámkův spolubydlící, o události prý nikdy nemluvili.
„Využilo se k propagandě, jak nám narušují vzdušný prostor. Samozřejmě jako pilot vím, že i my jsme se dostali do Německa. Když jste odbočili ve vzduchu místo doleva doprava, tak jste byli za hranicemi,“ říká.
Nábor nezkušených, mladých lidí
Armáda chtěla po válce vybudovat silné letectvo, a tak naverbovala stovku mladých lidí, kteří prošli zrychlenou výukou a výcvikem. Mnozí za to ale zaplatili životem. „Vidím to jako veliký hřích na mladých českých lidech. Šestnáct procent jich zahynulo a šestnáct procent muselo bojovat o život. Například vystřelovací sedačka Migu-15, na kterém jsem létal, umožňovala bezpečné opuštění letounu ve výšce dva tisíce metrů. Pod tisíc metrů to bylo smrtelné,“ vysvětluje.
I Jan Vazač se dostal do dramatické situace, ještě v německém letadle Arado. „Létal jsem jako instruktor vzadu. Měli jsme problém a museli se katapultovat. Při vyskočení jsem byl zachycen výškovkou. Roztočil jsem se a padal dolů,“ popisuje. Přežil se zlomenými žebry a vyraženým dechem.
Nestačí bombu shodit, ale i odlétnout
Další vojenské letecké vzdělání získal na tehdejší Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého v Brně. „Psal jsem diplomovou práci na téma 'Shoz atomové pumy na nepřátelské letiště' a k tomu teoretické pojednání. Bylo totiž důležité nejen bombu shodit, ale také bezpečně odlétnout,“ vysvětluje.
„Intenzivní politická výchova, dohled vojenské policie… Musel jsem vstoupit do strany,“ poznamenává pamětník.
Ze zdravotních důvodů v roce 1962 u letectva skončil. U armády ještě několik let zůstal a věnoval se výpočetní technice. Nakonec odešel do civilu. Od vzpomínek na létání se ale nikdy úplně odstřihnout nedokázal. „Dneska bych mladým mužům, kteří se ucházejí o službu v letectvu, vzkázal, že je to svým způsobem řehole, je to náročné, člověka to pohltí celého, ale stojí to za to,“ uzavírá bývalý letec.
