Růžena Bunžová se narodila ještě za Rakouska-Uherska, v 11 letech v rodném Rousínově vítala Tomáše Garrigua Masaryka. O devět let později provázela v kroji prezidenta Edvarda Beneše po reprezentativní Výstavě Slovácka v Uherském Hradišti. Osud ji ale nakonec zavál daleko od rodného Československa. Téměř polovinu života už 102letá pamětnice žije v New Yorku.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Příběh Růženy Bunžové se začal psát před více než stoletím. Narodila se v roce 1916 v Rousínově, její tatínek tam byl poštmistrem. V roce 1928 se jako jedenáctileté děvče osobně setkala s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem při jedné z jeho četných cest po republice. Byl to pro ni zážitek, na který dodnes vzpomíná.
„Velice dobře si to pamatuju. Byla jsem vybrána za školu, abych Masaryka uvítala, když tudy projížděl. Zastavil se u mě a pohladil mě, měla jsem s ním i fotku. Potom mi dlouho trvalo, než jsem přišla domů, protože mně všichni lidi chtěli taky podat ruku a pohladit, protože mě pan prezident hladil,“ vzpomíná Růžena Bunžová.
O devět let později se pamětnice opět setkala s hlavou státu. Provázela v kroji prezidenta Edvarda Beneše po reprezentativní Výstavě Slovácka v Uherském Hradišti. V té době už tam byla zaměstnaná jako administrativní pracovnice u jednoho z místních advokátů a setkala se tam i se svým budoucím manželem Bohumírem Bunžou.
Šťastný život skončil v roce 1948
Vzali se v roce 1940. Oddával je tehdy manželův strýček, kněz Bohumír Bunža.
Její muž – který se stejně jako strýc jmenoval Bohumír Bunža – byl jmenován soudcem v Kroměříži a pak se stal přednostou okresního soudu v Bojkovicích. „Když jsem se vdala, postavili jsme dům. Manžel tam dostal pozemek od majitele zámku, byla to část zámecké zahrady. Tam se nám narodily dvě děti,“ vypráví Růžena Bunžová.
Přišel ale rok 1948. Pro manžela, lidoveckého poslance, bylo po komunistickém převratu nejbezpečnější ze země utéct. „Ještě s jedním poslancem a se svým bratrem se nechali zavřít do vagónu, který vezl do Francie nábytek. Museli se tam nasoukat malými okýnky, ale když se tam nasoukali, tak zjistili, že jsou tam věšáky a žádný prostor, to byl špatný útulek. Na každém nádraží kontrolovali obsah vozu i se psem. Strašně trpěli, neměli co jíst, bylo to hrozné napětí. Nakonec se jim podařilo dojet do Německa, kde je vysvobodili,“ popisuje Růžena Bunžová.
Manžel byl odsouzen k trestu smrti
Z Německa se pak Bohumír Bunža dostal do Itálie, odkud aktivně vedl exilovou politiku. Do Československa za rodinou už se vrátit nemohl. „Mezitím byl odsouzený k smrti. A mně se úplně změnil život,“ říká Růžena Bunžová.
Tehdejší režim si došlápl i na strýce. V roce 1949 kněze Bohumíra Bunžu zatkli. Jako ostatní duchovní se stal ze dne na den nepohodlným. „Samozřejmě že mu to zhoršilo, že manžel utekl,“ říká pamětnice.
Po třináctiměsíčním věznění, ještě před vynesením rozsudku, strýc Bohumíra Bunži zemřel v pankrácké věznici v Praze. „Zjistili jsme mnohem později, že byl umučen a že měl zlomenou páteř. Mnoho kněží bylo tehdy takhle usmrceno,“ říká pamětnice.
Nesplnila úkol a přišla o zaměstnání
Rodina mezitím dál žila rozděleně. Po deseti letech od manželova útěku mohla paní Růžena vycestovat do Vídně. Měla ale od státu úkol. Přivést svého manžela, tehdy významného člena exilové křesťansko-demokratické strany, jednu z hlavních postav Křesťansko-demokratické unie střední Evropy a spoluzakladatele Rady svobodného Československa, zpět do vlasti.
Vzhledem k tomu, že ho doma čekal trest smrti, úkol pochopitelně nesplnila. A z Vídně se vrátila bez manžela. „Já jsem měla strach, že mě zavřou. To se nestalo, ale ztratila jsem zaměstnání, poslali mě zametat ulice,“ vzpomíná Růžena Bunžová. Syn studoval a rodinu musela živit dcera.
Rehabilitace přišla až po 44 letech
Společně ale plánovali útěk. Rodina se nakonec setkala po dlouhých 19 letech v Itálii. Do Spojených států se přestěhovali v roce 1977. To už bylo Růženě Bunžové 61 let. „Mně se tu nelíbilo, uměla jsem italsky a musela se naučit ještě anglicky. Angličtinu jsem neměla ráda, ani když jsme žili v Československu, když jsme se dívali na filmy. Nevěřila bych, že budu někdy mluvit touhle řečí,“ říká Růžena Bunžová.
Svého manžela přežila Růžena Bunžová zatím téměř o 30 let. Ve Spojených státech žije už skoro půl století. Rozsudek smrti z roku 1948 se jí podařilo zrušit až v roce 1992, dva roky po manželově smrti. A o deset let později pak za umučeného strýčka převzala ve Vyškově pamětní medaili.
