Dluhy-Smith: Když svět demonstruje, může to naznačovat civilizační krizi

Od finanční krize v roce 2008 trvají prakticky nepřetržitě různě po světě protesty. Letos demonstrovali lidé v Chile, Hondurasu, Libanonu, Iráku či Indii. Plně však nerozumíme nepokojům v zemích jako Francie či Velká Británie, píše ve svém komentáři Radovan Dluhy-Smith z katedry rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci.

Ilustrační snímek
Zdroj: Reuters Autor: Mussa Qawasma

Britský vědec Luke Kemp z univerzity v Cambridge ve svém výzkumu 28 civilizací od doby 3000 před naším letopočtem zjistil, že civilizace průměrně trvají kolem 350 let. Počátky kapitalismu přitom sahají do 16. až 18. století. Pokud věříte, že se historie opakuje a naše civilizace není ojedinělá, pak pravděpodobně žijeme v období velkých změn. Dopady klimatických změn jsou tady a nepokoje ve světě se zintenzivňují.

Od finanční krize v roce 2008 trvají protesty prakticky nepřetržitě. Letos v listopadu probíhaly v desítkách zemí. Od Chile, Hondurasu, Libanonu, Iráku, Iránu až po Indii. Pokud se konají v levicových autoritativních režimech, jako například ve Venezuele či Iránu, vnímáme demonstrace jako boj občanské společnosti za svobodu od represivního státu. V režimech podobných Venezuele lidé navíc čelí katastrofální ekonomické situaci plynoucí z centrálního vlivu státu v ekonomice. Inflace se tam pohybuje v tisících procentech.

Plně však nerozumíme nepokojům a demonstracím v demokratických zemích, jakými jsou například Francie, Kolumbie, Velká Británie či již výše zmíněné Chile.

Chile bylo tento měsíc při protestech, kterých se zúčastnily statisíce lidí, zabito 23 demonstrantů a přes 2300 bylo těžce zraněno. V Kolumbii vyšlo do ulic kolem půl milionu lidí. A opět s oběťmi na životech. Ve Francii jsou Žluté vesty v ulicích takřka nepřetržitě již přes padesát týdnů. Abychom pochopili příčiny těchto celosvětových nepokojů, je nutné je vnímat v souvislostech. Přes rozdíly v levicovém nebo pravicovém vládnutí se jedná v konečném důsledku o stejný systém.

Státní versus korporátní kapitalismus 

Podle amerických profesorů Stephena Resnicka či Immanuela Wallersteina máme jen jeden světový kapitalistický systém, v rámci kterého si menšina společnosti přivlastňuje nadbytek produkce a akumuluje většinu bohatství. Tvrdí, že takzvaný komunismus před Sametovou revolucí nebo to, co je praktikováno nyní v Číně nebo ve výše zmíněné Venezuele, není nic jiného než druh státního kapitalismu.

Ideologie komunismu je v těchto režimech zneužita komunistickou či socialistickou elitou a jejími věrnými aparátčíky k hromadění moci. Ti společně komandují většinovou společnost a proklamují vizi světa bez bohatých a chudých. Ve skutečnosti je to ale lež, takzvané dvojité myšlení (angl. double think), jak to trefně popsal George Orwell v knize 1984. Komunistická rétorika vládní strany slouží k tomu, aby menšina ovládala většinu jak politicky, tak ekonomicky. Tato lež se postupně stala v zemích bývalého Sovětského svazu neudržitelnou, až se provalila pádem Berlínské zdi. Stejný osud asi brzy nemine Venezuelu a další země státního kapitalismu. A to i proto, že jsou překážkou pro země druhého typu kapitalismu, korporátního, který nutně potřebuje jejich zdroje a levnou pracovní sílu.

Korporátní kapitalismus se stal po pádu Sovětského svazu dominantním systémem ve světě. Zejména Rusko, kterému západní ekonomičtí experti naordinovali šokovou terapii, přešlo na korporátní kapitalismus prakticky ze dne na den. Stejně jako státní kapitalismus je ten korporátní založen na lži. Zastánci jsou přesvědčeni, že volný trh a jeho neviditelná ruka efektivně rozdělí, alokují zdroje a bohatství ve světě. Kvitují, když se neoliberální státy jen minimálně vměšují do ekonomiky zemí. Realita je však úplně jiná. Nevidí, nebo nechtějí vidět, že korporace a globální oligarchie ovládají vlády a využívají ideologii kapitalismu především ve svůj prospěch.

Biliony na podporu obřích firem

Korporátní kapitalismus funguje na bázi intenzivního propojení mezi státem a velkým businessem. Podívejme se třeba do Spojených států, kolébky neoliberalismu. Podle konzervativního Institutu Cato americká vláda vynaložila v roce 2012 přes 100 miliard dolarů na různé korporátní podpory a subvence (zde nejsou zahrnuty vládní zakázky). Mezi lety 2007 a 2012 americké firmy utratily za lobování asi 5,8 miliardy dolarů, což jim vyneslo finanční podporu ve vládních zakázkách v hodnotě 13 bilionů dolarů. A republikán Donald Trump v podpoře velkého businessu pokračuje.

Korporátní subvence negativně ovlivňují rovnou soutěž, což má za následek enormní koncentraci firem na trhu. Důsledkem je i velká nerovnost. Jedno procento bohatých si ve Spojených státech dohromady vydělá dvacetkrát více než 90 procent americké populace. Ekonomická koncentrace moci znamená i moc politickou. Studie amerických profesorů poukazuje na to, že vládu Spojených států řídí bohatí a mocní.

Globálně jsou rozdíly ještě větší, když bohatství jednoho procenta se rovná bohatství poloviny lidí na světě. Podle studie akademiků z univerzity v Curychu relativně malá skupina globálních korporací řídí světovou ekonomiku. Tyto korporace jsou schopné ovlivňovat zákony jednotlivých zemí ve svůj prospěch na úkor veřejného blaha. I proto Panamské dokumenty či dokumenty o daňových rájích v minulých letech odhalily rozbujelou korupci mnoha vlád jak v autoritativních, tak demokratických zemích bez rozdílů ideologií.

Jak se vyhnout kolapsu? 

Světový kapitalistický systém je tedy prvotní příčinou globálních protestů. Občanská společnost po celém světě bojuje za to, aby korporace, globální oligarchie a „komunističtí“ byrokraté přestali ignorovat stále zhoršující se situaci ve společnosti a kritický stav životního prostředí.

Lidé se obecně bouří za lepší přístup ke vzdělání, za kvalitnější zdravotnický systém, vyšší mzdy či za snížení nerovnosti a chudoby. Polovina Chilanů si vydělává měsíčně pouze 550 dolarů a pětina obyvatel jen 140 dolarů. Přitom za pravidelnou hromadnou dopravu z periferie do centra Santiaga zaplatíte měsíčně přes 50 dolarů. Konkrétně farmáři protestují proti tomu, aby nebyly malé a střední firmy likvidovány velkými korporacemi a finančními domy. Jejich sebevraždy v zemích jako Francie či Indie jsou šokující.

Obránci lidských práv v Brazílii či Kolumbii demonstrují zase proti zabíjení a systematické perzekuci různých aktivistů či původních menšin. A konečně, po celém světě se snaží demonstranti probudit politiky a korporace k tomu, aby si uvědomili, že klimatické změny jsou reálné a že akcelerující devastace naší planety může mít pro svět fatální dopady.

Na závěr se vraťme k výzkumu britského odborníka Luka Kempa o vzestupu a pádu civilizací. Ten tvrdí, že nerovnost bohatství, klimatické změny a devastace životního prostředí hrály klíčovou roli v kolapsu minulých civilizací. Všechny tři faktory jsou hlavními výzvami i dnešní civilizace. Klíčovou otázkou je, jestli jsme schopni se z toho poučit. Zatím tomu situace ve světě nenasvědčuje. Světová nerovnost každým rokem narůstá. Úroveň střední střídy se v západních zemích nadále propadá.

Světový kapitalistický systém závislý na fosilní industrializaci, ekonomickém růstu a neustálém zbrojení pokračuje v devastaci planety. Existuje reálná hrozba nové studené války kvůli rychle tající Arktidě. Světové velmoci a nadnárodní korporace se tam snaží zajistit další těžbu ropy a jiných nerostných surovin. Ničení přírody a znečišťování životního prostředí se tedy nadále prohlubuje, klimatické změny se rapidně zrychlují. 

Britský profesor Jem Bendell z univerzity v Cumbrii, který svým katastrofickým scénářem nedávno vzbudil u veřejnosti velký rozruch, se vyjádřil jasně: „Žijeme zjevně v popření. Je na čase toto tabu prolomit a začít seriózní debaty o tom, co nyní budeme dělat.“

Možná řešení nebudou jednoduchá. Půjde o to plně vystoupit ze zaběhnutých kolejí našeho myšlení. Změnit systém, který existuje přes půl tisíciletí. Jak mohou vypadat možné rysy těchto změn? V prvé řadě budeme muset přistoupit k decentralizaci moci. Aby občanská společnost získala kontrolu nad politikou. A ekonomika sloužila lidem, a ne naopak. Za druhé, musíme obnovit náš vztah k přírodě a uvědomit si, že jsme její součástí. Nebude možné zacházet s člověkem a přírodou jen jako se zdrojem příjmů a bohatství. A konečně, budeme muset začít respektovat jiné národy, jejich kulturu a přestat se vměšovat.

Nepůjde o to najít jedinou správnou cestu. Řešení budou rozmanitá, tak jak rozmanité jsou různé kultury a společnosti. Na příkladu Islandu, který se odhodlal k transformaci celého systému, je možné vidět, že výše uvedené změny nejsou jen utopií.

Radovan Dluhy-Smith
Profil

Radovan Dluhy-Smith

Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.