Nejobtížnější je připustit si ty myšlenky, které nás nejvíce zneklidňují. Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem je vesměs přijímána jako příběh plný jiskřivé fantazie, která dovede spojit otevřenost a nepředpojatost dětské mysli s otevřeností a nepředpojatostí mysli těch dospělých, kteří ve svém lepším já alespoň trochu zůstali dětmi. Přesto se mimo okruh oficiálních životopisů vypráví, že v kouzelné a kouzlící Alence vypsal Lewis Carrol nejen svou představu o přitažlivosti matematicko-logických úvah, ale také do něj ukryl, ať vědomě či nevědomě, pro něj neodolatelnou přitažlivost mladičké dívenky samotné.
Ráj srdce a labyrint vlastní duše
Už je to slyšet: Uf, ještě, že je ta bída venku! Dobře jsme to věděli, že v duších mnohých těch panáčků, ale také paninek, co si hrají na umělce, je zasuto a skrýváno cosi pokřiveného!
Jenže tu stojí jedna důležitá otázka týkající se jedné důležité hranice, která dělí myslitelné od nepřijatelného. Pokud je pravda, že Lewis Carrol vložil do příběhu o Alence také svou erotickou náklonnost k ní, tak nemůžeme ani vyloučit, že bez oné náklonnosti by onen příběh nejenže nevznikl, ale možná, že by dokonce ztratil své kouzlo. To je logika přinejmenším znepokojivá, nedá se však s jistotou pominout. Znamená to snad, že by se měly tolerovat vztahy, které naše civilizace pokládá z dobrých důvodů za nepřijatelné, a proto je také trestá? Určitě ne, protože jedním z důvodů, kvůli kterým jsou erotické poměry mezi dospělými a dětmi zakázány, je nevyvratitelný fakt, že je to vztah, kde ten dospělý je ve výhodnějším postavení a může snadno zneužít nevědomosti dítěte, nebo proti němu použít dokonce násilí. Nemusí dojít až ke zločinu vraždy, stačí si přečíst statistiky, kolik těch, kdo někoho zneužili, bylo v mládí zneužito.
Co si však počít, pokud náklonnost nepřekročí hranici fantazie a kdy se tato náklonnost pouze promítne do příběhu, aniž by byla otevřeně vyslovena? První námitka je okamžitě po ruce: Na nepřijatelné věci se nemá ani myslet. Zastánce tvorby a lidské fantazie, bez níž by tvorba nebyla možná, odpoví, že autor, který popíše hrůzy války, jistě nemusí být dvojčetem Adolfa Hitlera, a že herec přesvědčivě ztělesňující masového vraha jím jistě nemusí být.
Ani tady námitky nekončí. Jedna z nich by mohla znít třeba takto: Je přijatelné popsat hrůzy války a má to smysl, protože jejich působivé, věrohodné vylíčení může varovat, pomoci rozpoznat, že se něco podobného blíží.
Čemu však, u všech všudy, může pomoci Alenka v říši divů? Odpověď nemusí být lehce stravitelná, ale těžko najít jinou. Při tvorbě Alenčiných příběhů nemusí být onen přiznaný či skrytý motiv rozhodující. Dodnes například nevíme, zda Honoré de Balzac psal svou Lidskou komedii s velkorysým uměleckým záměrem, který se mu také zdařil, anebo zda psal jeden román za druhým, protože potřeboval splácet své dluhy, které nadělal jen kvůli tomu, aby udělal dojem ve vysoké společnosti. A to je ještě ten snazší případ, jiné by nás možná postavily před větší morální dilema.
V našem světě vyrostlém z křesťanské tradice nelze pominout ještě jeden argument. Protože jsme se narodili do světa lidí a ne andělů, je pokušení a touha nevyhnutelnou součástí našich životů. Je pouze otázkou naší volby, našeho rozhodnutí, jak svá pokušení zvládneme či jak jim dáme průchod. Protože i tady platí, že hranice naší svobody začíná tam, kde leží hranice svobody těch druhých. Jestli Lewis Carrol dokázal přitažlivost, kterou pro něj měla Alenka, přetavit a povznést do kouzelného příběhu a pokud nepřekročil hranice Alenčiny svobody, zůstane jeho knížka přitažlivá i pro ostatní bez ohledu na tajemství jejího vzniku.
Aktuální díl pořadu Fenomén dnes s názvem „Pedofilie: léčba a trest“ vysílá Česká televize v premiéře ve čtvrtek 29. listopadu ve 22:00 hod. na programu ČT1. Pořad vzniká za finanční podpory Evropské komise.
