O tom, co přimělo jednoho z nejslavnějších státníků 20. století problematizovat vlastní slavnou minulost, je možné se pouze dohadovat. Český radárek v Brdech může ruský kolos pokládat za pro sebe nebezpečný jen s vynaložením veškeré fantazie. Už nepoměr mezi stovkami ruských raket a napojením radaru v Česku na desítku antiraket v Polsku říká o onom „nebezpečí“ vše. Ale i kdyby radar měl být součástí nějaké neznámé koncepce zadržení části ruských raket v jednom směru útoku, cožpak Rusko nemá desítky dalších možností odpálení raket z jiných směrů? Gorbačov tohle všechno nepochybně ví, přesto se staví do role nechápavce. Ale jestliže si kterýkoli politik či stát osobuje právo reagovat na výstavbu cizího obranného zařízení hrozbou vojenského zničení tohoto zařízení, staví se také do pozice válkou hrozící mocnosti, do pozice potenciálního útočníka. Převzetí válečnické argumentace i terminologie ruských generálů nějaký takový nečekaný zvrat v Gorbačovově myšlení naznačuje.
Souvisí s tím i jeho podceňování nebezpečí z Íránu. Světová agentura pro atomovou energii varuje, že vývoj jaderných technologií v Íránu spěje k výrobě jaderné zbraně, OSN z téhož důvodu uvaluje na íránskou vládu sankce. Gorbačov ovšem v intencích bývalého plukovníka KGB Vladimira Putina praví, že s Íránem „je možné se vypořádat jinými prostředky“. Kdybychom vyšli jen z čilých rusko-íránských kontaktů v poslední době, mohli bychom si také představit ruskou spolupráci s Íránem v raketách a jejich náložích. A právě to je jedna z variant, která činí výstavbu amerického radaru v Česku aktuální. Demagogická je i Gorbačovova předhůzka, že česká vláda chystá umístění radaru „bez mandátu občanů“. Nebo si vážně představuje, že se o vojenských opatřeních kteréhokoli státu rozhoduje všelidovým hlasováním?
To Václav Havel vystihl podstatu ruské hysterie přesně. Samoděržaví mělo v hranicích vždycky trochu nepořádek. Kam jednou vstoupila noha jejich vojáka, tam trčí imperiální zájem dodnes, i když se kolo dějin pootočilo a území znovu patří domácímu etniku. Je to bohužel patrné nejen ze vztahů Moskvy k bývalým sovětským republikám, ale i ke státům blízkého a vzdálenějšího „příhraničí“, které ještě před 20 lety vězely v chomoutu Varšavské smlouvy a RVHP.
Ale i Rusko by mohlo pokračovat v cestě ke skutečné demokracii, otevřené právě Gorbačovem. Přestane-li se řídit hlasy postsovětských generálů a vojensko-průmyslového komplexu a využije-li otevření Západu k posilování společných zájmů. Začne-li rozlišovat v moderní civilizaci obvyklé a uznávané pojmy: území vlastní a území cizí, zbraně útočné a zbraně obranné, skutečné hrozby a hrozby vybájené nájemní propagandou, budování jednoho impéria a spolupráci mocných států světa. Rusko a Spojené státy přes všechny rozdíly mají k sobě civilizačně stále nejblíže. Může-li vůbec vzniknout racionální spolupráce velmocí, např. v boji proti světovému terorismu, pak jsou to tyto dvě země, které toho mohou dosáhnout. A americký radar v Brdech nebo ruský radar na Kavkaze, s účastí vojenských misí obou velmocí, mohou být prvními kroky takové cesty.
