"Tatínku, maminko, do hlavy ne! Já nechci býti blbeček!" Takhle nebo podobně zněl žertovný slogan, užívaný v prastarých časech. Vždy se psychologové zabývali tím, jak trestat děti. A fyzické tresty byly samozřejmě kritizovány, alespoň ty přehnané. Sotvakdo ovšem dokázal určit, kde je hranice "přehnanosti". Navíc stále doznívala hesla výchovy minulých generací: "Škoda rány, která padne vedle!" a "Stromek se musí ohýbat, dokud je mladý!" Tedy byli mládenci a slečny ohýbáni přesně mířenými ranami. Dítě, které by se mohlo honosit, že jeho tvář či pozadí nikdy nezasáhla rodičovská ruka či jí vedený nástroj, bylo bílou vranou a dříve či později se mohlo stát černou ovcí, šikanovanou dětským společenstvím, neboť jeho styl života byl jaksi mimo vnímání kolektivu.
Do hlavy ne!
Budu-li osobní, moje dcera dodnes tvrdí, že v dětství mnohokrát toužila, abych přešel od stylu moderní psychologické výchovy k návykům konzervativním, neboť výprask měla rychleji za sebou než nekonečnou trýznivou přednášku. Přiznávám, že jsem párkrát sesekal její prdýlku (a bolelo to, věru víc mě, než ji), protože i mě otravovalo poslouchat ta nesnesitelná moudra, jež mi padala z úst. Také jsem cítil, jak jsou neúčinná. Stejně tak ve škole měli jsme pana učitele Skružného, jenž řešil maléry na místě a pádně, raději než ty členy pedagogického sboru, kteří psali poznámky a tím nepříjemnosti prodlužovali až do večera, kdy se vraceli tatínkové z práce.
Přišla ovšem jiná doba, s ní jiný mrav a výprask bude souzen možná nejen morálně, nýbrž i po zákonu. Mám ovšem malou obavu, aby v současném čase idylických mezigeneračních vztahů a všeobecného opovržení konzumností, nenašel se brzo nějaký malý mazaný fízl nebo sudič, definujte si ho, jak chcete!, a nepostavil svého rodiče před těžko řešitelné dilema: „Buď mi koupíš, drahý otče, pořádné kolo místo toho křápu, kvůli kterému se mi všichni smějí, nebo nahlásím paní ministryni Džamile, že mě pravidelně fackuješ!“ Jistě, že by z toho tatík nakonec nějak vyklouzl, ale umíte si představit nedůstojnost, trapnost toho vyklouzávání?! Námitka, že v rodině, kde mají rodiče příslušnou autoritu a kde správně a zdravě fungují mezilidské vztahy, se něco takového nemůže vyskytnout, neobstojí, neboť je pitomá: jsou v životě dětském období, v nichž i ti nejlepší rodiče stojí jaksi za pendrek a vrstevníci to jsou, kdož přináší určující kritéria a životní hodnoty.
Abychom ovšem nemysleli, že jsme nyní ochranou dětí před výpraskem nějak dramaticky novátorští. Varování, že bití nemusí být tím pravým ořechovým, zní světem od antiky a nejspíš déle. Tak třeba francouzský filozof a esejista Michel de Montaigne už v 16. století moralizoval: „Nepozoroval jsem, že by metla měla jiný účinek, než že činí duše ospalými a zbabělými, nebo záludnými či zarputilými.“ A vcelku každý normální rozumný člověk ví, že přehnané fyzické tresty svědčí o úchylce v hlavě rodiče, ne dítěte. Je ovšem otázka, zda paragrafy proti pohlavku nebo drobnému výprasku na zadek podpoří obranu bezbranných dětí vůči domácímu násilí a trýznění. Neboť idiot bude je nejspíš mlátit zákon nezákon i nadále a ony se budou bát to jít ohlásit, protože by bolest schytaly znovu.
Vskutku nejsem pro bití dětí jaksi ze zvyku nebo z rodičovské nemohoucnosti. Nicméně nevadí mi, když rodiče přiloží ruku k dílu v úmyslu nejlepším, tedy jako výstrahu: „Stop! Dál už nechoď, můj milý potomku. Bylo by to nebezpečné!“ A to ve smyslu konkrétním i obrazném. Bohužel začíná ve mně klíčit semínko strachu, že možná časem zdeptaní dospělí začnou nesměle volat po nějakém paragrafu, na jehož základě budou trestány děti, které budou příliš často a příliš bezohledně bít svoje rodiče a svoje učitele.