Pokud lze věřit vyprávění někdejšího Klausova blízkého přítele Tomáše Ježka, jak je zaznamenal Petr Husák v knize „Budování kapitalismu v Čechách,“ Václav Klaus se bál vězení přímo fobicky, proto samozřejmě nepodepsal Chartu 77 a jiné disidentské dokumenty, neboť by prý ztrátu svobody nepřežil. Plně tomu rozumím, sám jsem to zažil a bál jsem se stejně, před zavřením jako po propuštění. Pamatuji dokonce na úlevný pocit z toho strachu, když mě jednou konečně chytli a zavřeli. Pan prezident byl buď opatrnější, nebo měl větší štěstí, takže tu zkušenost s více či méně absolutní nesvobodou nemá. I tak plně věřím, že by se nikdy nepokusil zneužít svého vysokého postavení, aby pomáhal komukoliv, kdo by zde chtěl nějakou novou nesvobodu zavádět.
Jenže s pojmem svoboda je to podobné jako s pojmem pravda. Kromě jejich zcela nesporných atributů je zde i velká část koláčů s těmito názvy, z nichž se dá takříkajíc nenápadně uždibovat. To se zpravidla nejdříve projeví na svobodě slova. I za krásné první republiky vycházely noviny občas s bílými vycenzurovanými plochami. Ale to bylo víc ze strachu před Německem, jehož pražský vyslanec si často stěžoval na to, co se u nás píše o jeho hitlerovské říši. Jenže v neúctě ke svobodě slova se trochu namočil i Václav Klaus. Ani ne tak tím, když spíše žertem řekl, že novináři jsou největšími nepřáteli lidstva. Nebezpečnější je jeho už dlouho hlásané přesvědčení, že jeden z kanálů České televize, a dovedeme si představit, který by to byl, by měl podstoupit privatizaci. Je nasnadě, co by to udělalo s dosavadními kvalitními pořady přispívajícími k obohacení svobody informací, zejména o nedávné minulosti. Nutno však přiznat, že Klausova nechuť ke svobodným médiím zdaleka nedosahuje stupně jeho podivného politického přítele a souputníka Miloše Zemana, za nímž minulý týden zajel určitě z jiného důvodu, než který byl přiškrcením svobody informací o té schůzce úředně oznámen. Nebylo mu dokonce zřejmě zatěžko, že si tam potřásl rukou i s bývalým komunistickým aparátčíkem a člověkem tak „svobodomyslným“ jako je Miroslav Šlouf, do jehož gesce kdysi spadal i dokument tak bolševicky a dezinformativně stylizovaný, jako byl pamflet „Olovo.“
Setkal jsem se s Václavem Klausem jen jednou jako člen malé skupinky novinářů někdy v polovině devadesátých let, když byl předsedou vlády. Zeptal jsem se ho na věc, o níž jsem tenkrát vůbec netušil, jak je důležitá. Ta moje otázka zněla: „Pane premiére, a proč neprivatizujete banky?“ Václav Klaus na rozdíl ode mne dobře věděl, jak klíčová je to otázka, a odpověděl mi takto: „A jé, vy jste zase dneska četl něco v novinách…“ A díval se na mne tak, jako by byl býval odpověděl. V hluboké úctě k vysokému ústavnímu činiteli jsem se dál neptal, ale vždycky jsem si na to vzpomněl, když jsem pak mnohokrát viděl, jak Václav Klaus tu více tu méně uhýbá přímým odpovědím a tím dost závažně porušuje svobodu informací.
Pokud jde o tu svobodu v souvislosti se snahami k ochraně klimatu, Václavu Klausovi jde zřejmě o jeho bytostně zafixovanou svobodu trhu, tedy svobodu výroby a spotřeby. Dost zřetelné výsledky této příliš naddimenzované dílčí svobody můžeme částečně pozorovat i u nás. Sám pražský magistrát v rukou Občanské demokratické strany už nahlíží, že takhle to s trvalou svobodou automobilistů dál nejde a tu svobodu možná začne omezovat po londýnském vzoru mýtným nebo třeba ještě drastičtějšími prostředky. A co teprve se světem udělá svobodný rozvoj miliardy Číňanů? A na druhé straně zase nelze pominout základní životní svobody obyvatel těch ostrůvků, jimž globální oteplování hrozí zkázou. Ať už to řekl kdokoliv, je nutné panu prezidentovi i při jeho inteligenci připomenout známý výrok, že svoboda jednotlivce může jít jen tak daleko, dokud neohrožuje svobodu druhých. Snad i na to bude Václav Klaus v Americe pamatovat.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
