V uplynulém týdnu jsme se zase jednou mohli přesvědčit, jak chutná kampaňovitost a heslovitost. Obojí se tentokrát vešlo do pojmu Charta 77. U příležitosti 30. výročí tohoto dokumentu bylo vše popsáno do nejpodrobnějších detailů a třeba Lidové noviny neváhaly zbytečně potisknout několik svých stránek prodávaných jinak za statisíce korun bohatým inzerentům nezřetelnými fotografiemi kartiček s podpisy některých prvních signatářů.
Protikomunistické síly by měly být jednotné
Ale jinak nic proti tomu, že se dané téma důkladně probralo. Co vadí, je právě ten hlavní znak kampaňovitosti a heslovitosti – totiž nezařazení daného tématu do celkového kontextu – v tomto případě českého odporu vůči komunismu. Dostali bychom se až šedesát let před Chartu 77, kdy ke konci první světové války se pod vlivem bolševické revoluce v Rusku zformoval uvnitř české sociální demokracie tvrdě marxistický směr, který pak na XIII. sjezdu strany roku 1920 získal většinu a vedl už přímo k odštěpení nově vzniklé KSČ v čele s Bohumírem Šmeralem.
A právě od té doby můžeme u nás sledovat zřetelný, i když nepříliš energický odpor vůči dosti agresivně působícímu komunistickému vlivu. Ten odpor z valné části vedla sama zbylá sociální demokracie a jí dosti blízcí demokraté hradní. Už v roce 1924 uspořádala Peroutkova Přítomnost anketu "Proč nejsem komunistou”, v níž kromě nejznámějšího příspěvku Karla Čapka nacházíme i stati jeho bratra Josefa, dále Františka Langera, Fráni Šrámka, Jana Herbena, Josefa Kopty a několika dalších. Z nich nejpádnější odůvodnění svého protikomunistického postoje vyjádřil Karel Čapek známým výrokem, že komunistům nejde především o pomoc, jak hlásají, ale o moc – čímž bylo dávno předem vysvětleno i všechno, co pak komunisté dělali, když se skutečně k totální moci dostali. Tuto základní poučku o nebezpečí jakékoliv totální politické moci si neuvědomili ti, kteří pojímali - případně dodnes pojímají – komunismus i cokoliv podobného jen jako soubor nějakých programových cílů směřujících zdánlivě ku blahu lidí.
A zde ani po hrozné zkušenosti s ideologií nacistickou, kterou nám hodně překrýval odvěký český boj proti němectví, mnoho lidí nepochopilo aspoň v roce 1945, co se to u nás chystá převzít moc. Nemálo takových bylo opět u sociálních demokratů, tentokrát Fierlingerových, odkud komunistům k jejich totální moci ještě pomohli, i když tím spáchali svou vlastní sociálně demokratickou sebevraždu.
I političtí vězňové padesátých let dnes datují to, co nazývají svým třetím či protikomunistickým odbojem, až od února 1948, ačkoliv právě mezi nimi bychom našli mnohé, kteří dokázali varovat už o dobré dva roky dříve. Jenže, bohužel, organizovaný odboj to nebyl, jako to ani v únoru nebyl žádný puč nějaké malé skupiny, nýbrž převrat provedený za velmi široké podpory komunismem pomatených mas.
A zatímco tehdejší bezradní a opuštění antikomunisté byli zavíráni či jinak perzekvováni většinou za vykonstruované či přímo vyprovokované banality, nebo za normální snahu po uplatnění lidských práv na svobodu slova a pobytu, mnoha komunistům trvalo celých dvacet let, než ze svých bludů procitli a dokázali se postavit těm nejbezcharakternějším z nich, kteří se moci chtěli držet i nadále i po přesném poznání zla, jemuž sloužili.
Zde můžeme najít klíč k tomu, proč se Konfederace politických vězňů sdružující postižené antikomunisty z let padesátých a hlásající onen třetí odboj, špatně snáší s chartisty. Nejde jen o to, že kolem Charty 77 se shluklo příliš mnoho bývalých komunistů, kteří se leckdy osobně na únorových regresích podíleli, ale také o to, že šlo o úplně jiný typ odporu ke komunistickému režimu. Zatímco ti první vyjadřovali svou nechuť ke ztrátě elementární svobody spíš instinktivními protirežimními počiny, chartisté byli už aspoň částečně kryti helsinskou konferencí z roku 1975, která i komunistické země nutila aspoň formálně uznat respektování lidských práv. Odpor chartistů ke komunistickému režimu byl pak prováděn mnohem promyšleněji a soustavněji, ale nikdo se jej nepokoušel vydávat za součást nějakého odboje. V podstatě to byla jen výzva k diskusi o lidských právech a ne nějaké pseudoválečné akce, jak to v padesátých letech pojímali třeba bratři Mašínové. Ale i když pod vlivem celkového vývoje studené války byla už i u nás celková společenská atmosféra méně nebezpečná, přece jen se ukázalo, že být chartistou vyžadovalo podobnou statečnost jako mnohé z těch špatně organizovaných protikomunistických akcí z dob těsně poúnorových.
Obojího bylo zapotřebí, i když Charta 77, nakonec díky větší světové publicitě a moderní informatice, jakož i celkové situaci, byla asi o něco účinnější. Ale ani ona nás z mezinárodně podmíněného poddanství nedokázala osvobodit. Rozhodně je však nezdravé, když se různé historicky diferencované složky odporu vůči komunismu pojímají zbytečně rozporně. Měly by dnes společně upozorňovat, jaké nebezpečí pro tuto zemi znamenali sociální demokraté typu Šmerala a Fierlingera, kteří pojali komunisty za stejně samozřejmou součást politické levice, jako si je dnes do své pověstné parlamentní stovky přisvojuje Jiří Paroubek. Tím se vlastně devalvuje veškerý dřívější odpor proti bytostně nedemokratickému komunismu započatý už prvorepublikovými demokraty, jak v něm pak různými prostředky pokračovali političtí vězňové padesátých let i o generaci mladší chartisté.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Ferdinand Peroutka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/183/18268.jpg
- Únor 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/99/9821.jpg
- Demonstrace na podporu Charty 77 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/187/18616.jpg
