Zvolna se naplňuje a stává skutečností to, co iráckou válku provázelo jako obava. Obava z toho, že se oblast latentních i krvavých konfliktů bude rozšiřovat. Teď už sahá od Středozemního moře po Himaláje, tedy od Libanonu (nebo od pásma Gazy ještě o něco západněji, chceme-li být přesní) po Pákistán. Na této rozžhavené pánvi, která zahrnuje dva regiony – Blízký východ a skoro celou střední Asii – k sobě v této chvíli přitahují pozornost dvě místa: turecko-irácká hranice a Pákistán. Na hranici s Irákem hrozí turecké divize vpádem do iráckého Kurdistánu; v Pákistánu vyhlásil prezident Mušaraf výjimečný stav pod záminkou akutního ohrožení státu.
Na zámince mu asi moc nezáleželo, neboť ji popřel téměř současně pozavíráním soudců a předáků opozice. Tím výmluvně potvrdil, že zrušil ústavní svobody hlavně kvůli tomu, že zbývalo jen pár hodin do očekávaného ortelu nejvyššího soudu, který by byl pravděpodobně prohlásil jeho čtyři týdny staré znovuzvolení do prezidentské funkce za nelegální, neboť odmítl opustit své místo v čele ozbrojených sil.
Jak zažehnat dvě katastrofy najednou?
Obě krizové situace mají význam přesahující zájmy Turecka, Kurdů, Iráku, Íránu a v druhém případě zájmy jednotlivých politických sil uvnitř Pákistánu. V Iráku je možností turecko-kurdského střetu na jeho území ohrožen nejen klid na severu země, ale i jeden velmi důležitý úspěch Američanů, který Bush nutně potřebuje završit před skončením svého prezidentského mandátu. Generál Petreaus, velitel spojeneckých sil v Iráku, vydal v minulých dnech komuniké, které na základě poklesu ztrát v řadách amerických jednotek i civilního obyvatelstva, a na základě řady úspěšných operací proti iráckým ozbrojencům konstatuje zlepšení bezpečnostní situace. Tak dobrá zpráva z Iráku po tak dlouhém období zpráv špatných může mít zásadní význam pro obrat v dosud negativních hodnoceních americké strategie války proti terorismu.
Může mít zásadní význam dokonce i pro vývoj předvolebních střetnutí republikánů a demokratů v samotných Spojených státech. A konec konců, může mít význam i pro vývoj transatlantických vztahů. Vpád Turků do severního Iráku, kdyby k němu opravdu došlo, by patrně vyvolal ozbrojený odpor tamní kurdské komunity, bojové střety Turků s Kurdy by se mohly rozrůst do mnohem širších rozměrů, než jaké by si měla vyžádat operace statisícové turecké armády proti třem, čtyřem tisícům kurdských radikálů z PKK. Z Bagdádu by pak patrně odešli pešmergové, dobře vycvičení a zkušení kurdší bojovníci, kteří se tam po boku Američanů a iráckých policistů zapojili do potlačování šíitské i sunnitské guerily. Stabilizace země by opět byla v nedohlednu.
Ankara ví, jak velikou politickou ztrátu by to znamenalo pro Washington. Ve včerejších jednáních s Bushem byl ve výhodě Erdogan, nikoli prezident supervelmoci. Ten potřeboval za každou cenu zabránit turecké invazi. Je to už podruhé, co Ankara vnucuje Washingtonu svou vůli. Poprvé to bylo pro Washington zvlášť bolestné. Šlo o otevření druhé fronty při zahájení vojenské operace proti Iráku v r. 2003. Ankara tehdy odmítla povolit Američanům přesuny vojsk přes turecké území. Bush zatím slíbil Erdoganovi pomoc amerických zpravodajských služeb a jejich vyspělé technologie. Kurdská autonomní vláda slíbila posílit kontroly podél hranice. Invazi na území iráckých Kurdů mají tedy zažehnat sliby spolupráce, nikoli nátlak a hrozby. A Irák i svět teď čekají, zda bude spokojena Ankara, nikoli Washington!
Problém pákistánské „bomby“
Vyhlášení výjimečného stavu, dočasné zrušení platnosti ústavy v Pákistánu je pro Washington – a ovšem i pro celý západní svět – rovněž nepříjemným problémem: Obhajovat demokratičnost pákistánského režimu bylo i před sobotním „coup-d´État“ dost těžké. Spojené státy i evropské vlády ovšem uznávaly, že pákistánský režim, ať je jaký je, je na straně demokratického světa v boji proti islamistickému terorismu. Nechat hrát roli spojence i diktátora Mušarafa může být pro morální profil západu, ale ovšem především pro prestiž a kredit amerického prezidenta problematické.
Nikdo nechce malovat čerta na zeď, a proto se moc nemluví o tom, že Mušaraf byl zatím také pojistkou proti tomu, že se pákistánská jaderná zbraň neoctne v rukou lidí, kteří nebudou váhat ji použít. Kdyby měl výjimečný stav v Pákistánu vyvolat nepokoje a riziko chaosu, bude na místě otázka, zda je Mušaraf stále ještě tak spolehlivou pojistkou, aby západní svět nemusel zatajovat dech. Autokrat „s bombou“ sedící teď ještě ke všemu na sudu prachu, se může kdykoli změnit z pojistky v hrozbu.
Kdyby se nepodařilo vrátit Pákistánu stabilitu, nemusela by už být iránská „bomba“ tou jedinou, která nahání světu strach. Přitom z těch dvou je ta pákistánská jediná, která skutečně existuje. Vláda vojáků v čele s velitelem Mušarafem by pákistánskou „bombu“ jistě uhlídala lépe než slabá demokracie v čele s Mušarafem zbaveným velitelské moci. Přesto ale je Americe i západní civilizaci platným spojencem jen Mušaraf v civilu, Mušaraf připravující slíbené volby. Ale i tak, volby za výjimečného stavu nebo krátce po něm a po zdecimování opozice, stejně nebudou dávat záruku, že Pákistán bude konečně stabilní a spolehlivý.
Pro uklidnění znepokojeného Washingtonu slíbil Mušaraf uspořádat volby v termínu (podle jiných zpráv co nejblíže původnímu lednovému termínu) a opustit své postavení v čele armády. Z americké strany se naopak vyjasnilo, že spolupráce Bushe s Mušarafem jako nepostradatelným spojencem v boji proti talibanu a al-Káidě má pokračovat. I tak je neoddiskutovatelným faktem, že v Mušarafovi (kterému prý – podle BBC – říkají v Pákistánu Busharaf) má Washington čím dál nejistějšího spojence. A to v zemi, kde Taliban (a spolu s ním zřejmě al-Káida) ovládá území, které je pro vládní vojáky „no-go zone“.
