Selská úvaha zní: běhají kolem nás všelijací přestupníci zákona, kterým uvízly za nehty miliony, ba miliardy, a mají za nimi občas i nějakou tu krev, a že by zákon šel po nich tak nemilosrdně jako po Mlynářovi, to se věru říci nedá. Jistě, dopustil se coby ministr chyby. Ovšem napravil ji a nic svým počínáním nezískal. Alespoň mu soud nic takového neprokázal.
Kdyby člověk necítil v atmosféře soudních síní podezřelý pach síry, dalo by se říci: přehnaná horlivost, podpořená umanutě pozitivistickým výkladem práva, což vyřeší nejspíš odvolání. Ovšem ten odér spolků s ďáblem tu je – důvěra k soudům je hodně nízká. Snižuje ji nevíra v to, že rozhodují podle jednoho metru, že se dokážou ubránit ovlivnění lecčíms nebo leckým, a také nevíra v jejich nezpochybnitelnou kvalifikovanost. Srovnávání trestů u jednotlivých kauz je, pravda, velmi ošidné, ovšem v tomto případě se flagrantně nabízí. Vždyť právě v souvislosti s odsouzením Vladimíra Mlynáře prezentovali komentátoři několik příkladů, v nichž by ministři museli seděli, až by zčernali.
Dalo by se říci, že odsouzení Vladimíra Mlynáře je zatím jedním z dalších důvodů pro zpochybňování naší spravedlnosti. Dozajista si mnozí okamžitě položí otázku: neměl na tom někdo zájem? Možná je to dotaz nespravedlivý, ale taková je bohužel společenská atmosféra. Jenomže, přátelé, nejde pouze o obecné rozhořčení nad podivností soudů. On je to také osud člověka. Uvědomme si, co asi cítí ten, kdo se zčistajasna dozvídá, že by také mohl jít na pět a půl dlouhých let do vězení. Lze se už v této souvislosti doopravdy ptát: je to přesně ta správná spravedlnost?
