Při sledování pondělního pořadu Historie.cs na ČT2 jsem nevycházel z údivu, jak rozmanitě lze vykládat život, názory a dílo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Téměř každý z účastníků diskuse – ať už ve studiu nebo v předtočených rozhovorech – si zde ohříval svoji polívčičku. Petr Placák monarchistickou, Václav Klaus protievropskou, Václav Havel morální, Vojtěch Cepl ústavní, Ivan Medek pamětnickou.
Byla „Ach synku, synku“ Masarykovou oblíbenou?
Televizní divák se od historika Jaroslava Opata nejprve dozvěděl: Masaryk nechtěl až do války bourat Rakousko, původně ho chtěl reformovat. Za chvíli si však od Václava Klause vyslechl: Masaryk chtěl od začátku Rakousko demontovat, aby vytvořil prostor pro samostatný národ, jehož suverenitu je třeba bránit i dnes. Luboš Velek jako typický představitel mladé generace historiků s předem hotovými morálními soudy zde tvrdil: Masaryk korumpoval politickou scénu. Příslušníci starší generace Opat a Medek na to nesměle namítali, že přímé důkazy o korupci chybějí, a že Masaryk své zákulisní manévry činil ve prospěch věci – viz příklad materiální podpory pro Ferdinanda Peroutku.
Luboš Velek v diskusi rovněž bez jakýchkoli pochybností mezi řečí uvedl, že Masaryk chtěl zabít Lenina, což je pro mě dalším důkazem, jak jedna nepotvrzená hypotéza francouzského historika Alaina Soubigou, šířená s podporou českých publicistů, se může stát historickým faktem v okamžiku, když ji ostatní začnou nekriticky přejímat a nevrátí se zpátky ad fontes. Alain Soubigou kdysi v rozhovoru s Petrem Zídkem (Lidové noviny 20. 11. 2004 příloha Orientace) na otázku: „Kdy jste slyšel poprvé o Masarykovi?“ odpověděl: "Do maturity asi nic. Na Sorbonně jsem studoval politickou filozofii a zajímali mě lidé, kteří svou filozofii nějak aplikovali v politice. Objevil jsem, že jediným filozofem v dějinách, který měl skutečnou politickou moc, byl Masaryk. Hledal jsem nějaký jeho životopis, ale marně. Takže mi nezbývalo, než abych ho sám napsal."
Je zvláštní, že školený historik bohemista a jeho informovaný promotér nevěděli, že jeden čtyřsvazkový životopis T. G. Masaryka přece jen existuje. Napsal ho Zdeněk Nejedlý. Neměl jsem trpělivost přečíst ho celý (před lety jsem toto dědictví rodinné knihovny daroval historičce Evě Hahnové), takže se vzdávám hodnotících úsudků, nicméně jedna věc mě z tohoto faktograficky poměrně bohatého díla utkvěla v paměti. Když Nejedlý popisuje Masarykovo mládí a jeho slovácké kořeny, zmiňuje se o tom, že Masarykovou oblíbenou písní nebyla „Ach synku, synku“, ale „Teče, voda teče.“ Rád bych se někdy dozvěděl, kde je pravda, a zda masové zpívánky o polámaném kolečku při vzpomínání na Masaryka nejsou svým způsobem pláčem na špatném hrobě, vycházejícím z virtuální reality lidové mytologie.
Na rozdíl od mladých historiků si nejsem tak zcela jist, zda to po 150ti letech bezpečně zjistíme, a vůbec – zda jsme schopni dopátrat se autentické minulosti, aniž bychom ji zatížili vlastními výklady, a tudíž zda máme právo ji poměřovat svými dnešními hodnotovými měřítky. Kdo ví, zda nemá pravdu biblická Kniha Kazatel, která praví: „Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.“