Na dnešní den připadají kulaté, osmdesáté narozeniny česko-francouzského spisovatele Milana Kundery. Řádků o něm bylo napsáno za poslední tři roky víc než dost. Stačí vzpomenout ilegální překlad Totožnosti, první vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, zisk Státní ceny za literaturu, kauzu z černých padesátých let kolem udání agenta Dvořáčka nebo nedávné vydání nové sbírky esejů. Po těchto, na Kunderu nebývale štědrých, letech před námi však leží otázka nejzákladnější, na kterou přitom ještě nebyla dána odpověď. Já si pro její formulaci vypůjčím loňský titulek francouzského Le Figaro: Proč "Češi Kunderu obdivně nenávidí"? A proč má u české veřejnosti tak výlučné postavení?
Obdivně nenáviděný Čech ve francouzském obleku
Záliba, gesto, snobství
Aspektů zde můžeme spatřit hned několik, pomineme-li zřejmou skutečnost, že Kunderovy romány jsou velmi významným, kvalitním přínosem české a světové literatuře a že je lidé zkrátka rádi čtou. Odhlédneme-li od protěžované Nesnesitelné lehkosti bytí, byla např. jeho povídka Falešný autostop ze sbírky Směšné lásky několikrát označena za jednu z nejlepších českých povídek 20. století.
Proč však ten obdiv, nenávist a zájem?
Prvně si dovolím tvrdit, že „číst Kunderu“ je populární a v některých případech zřejmě i společensky žádoucí. Autor, který žije v idylizované, sladké Francii a své knihy nechává prodchnout filosofickými pasážemi, byl již několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Navíc víme, že české slovesné umění se zatím pyšní jen jedním laureátem tohoto prestižního literárního ocenění, a číst francouzsko-českého romanopisce tak může být třeba i jen gestem podpory - stejně tak ale i snobstvím (stejně jako Francie meziválečného období četla Kunderova oblíbence Prousta).
Značka: Tajemno a kontroverze
Milan Kundera je navíc díky své záměrné mediální a společenské izolaci obestřen zvláštním tajemstvím, a proto zákonitě budí zájem veřejnosti. Rozporuplnost jeho postojů jako nevydávání francouzských knih v Čechách, nebo dlouhé revize starších, dosud nevydaných českých románů provokuje. Jistěže není možné říct, že to je autorovým záměrem, ale Kundera tím ze svého jména „chtě nechtě“ vytváří atraktivní reklamní značku. O ni je následně tím větší zájem, čím méně toho o autorově současném životě víme a čím více ji přiživují média.
A právě medializace spisovatelovy osoby je třetím důvodem jeho výlučného postavení. V posledních letech totiž kvůli výše zmíněným událostem nabývá na síle, a Kundera se tak s periodou nevídanou pro spisovatele (pomineme-li pop-kulturní romány Michala Viewegha) a esejistu objevuje v českých médiích.
Vedle toho spisovatel patří mezi představitele reformního hnutí v Československu 60. let - do společenské diskuse vstoupil rebelantským projevem na sjezdu spisovatelů, po srpnových událostech vedl s Václavem Havlem polemiku o českém údělu. Ve stejném období také svými prvními beletristickými opusy (Směšné lásky a Žert) obohatil českou literární tvorbu.
Šedesátá léta jsou dnes považována za jediné poválečné období českých dějin, kdy se mohl člověk „nadechnout“, mluví se o všeobecném rozkvětu české kulturní scény. Kvůli této kulturní „explozi“ a jejímu trpkému srpnovému zakončení je na česká šedesátá také dlouhodobě zaměřena značná pozornost. Totéž platí pro reprezentanty zmiňovaného období.
Jak se pěstuje domov?
Nyní zde máme spisovatele, kterému angažmá v reformním hnutí zlomilo vaz a úspěchu nakonec dosáhl v zahraničí. Čechy jistě dráždí všechny autorovy „podivnosti“ včetně té, že zatímco Evropa si může v rozličných překladech vychutnávat Kunderovy romány, jeho domovina strádá, neboť spisovatel odmítá nechávat překládat své knihy jiné autory a jemu samotnému na české verze nezbývá dost času - jak ostatně sám přiznal.
Kundera do Francie emigroval v roce 1975, žije tam tedy už 34 let. Čtrnáct let tomu bylo v době, kdy se Československo sametově rozžehnalo s rudou hvězdou. Nepotkalo mě břímě emigrace a věřím, že se tak nikdy nestane. Přesto si však troufám tvrdit, že za čtrnáct, notabene za čtyřiatřicet let si člověk umí najít, vypěstovat svůj nový domov. Tím spíše, že pouta s tím starým byla násilně zpřetrhána (a Kundera byl zbaven čs. občanství). Přímo, či nepřímo jej vinit z toho, že se do „své krásné vlasti“ po roce 1989 nevrátil, proto není v tomto, ale ani v jiných obdobných případech košer.
Čech ve francouzském obleku
Bez ohledu na vše výše zmíněné Kunderovi nikdo jeho češství neodejme. Vždyť v Čechách žil víc jak čtyřicet let! Nyní se sice inspiruje v evropském románu od Španělska přes Francii po Rakousko-Uhersko, zasazuje své postavy do francouzského prostředí a používá francouzské esejistické postupy, je to však jen jeho pojetí evropanství. Jinak totiž i nadále zůstává Čechem, byť v pěkně šitém francouzském obleku.
Jeho poslední vydaný román Nevědění se sice vrací k celoevropskému tématu emigrace, hlavní hrdinové jsou ale Češi. Co víc může být důkazem jeho náležitosti k českému národu, než že zatím poslední opus tzv. francouzského cyklu stojí na českých reáliích a francouzským čtenářům přibližuje naše komunistické zapomnění?
Celý jeden proud autorovy tvorby (Žert, Valčík na rozloučenou, Pomalost…) je navíc založený na pitoreskní náhodě, směšných změnách a jízlivých, ironických žertech. Až to hraničí s hezkou-českou škodolibostí. A stokrát zmiňovanou světovou proslulost mu ostatně přinesl román, který Západ nečetl jen jako postmoderní pojetí protikladů a věčného návratu, ale také jako kritiku režimu a popis srpnových událostí včetně pozdější deprivace české společnosti. Nesnesitelná lehkost bytí.
GALERIE
Milan Kundera
