Místo komentáře kousek knížky, kterou možná nikdy nedopíšu.Přijeli jsme za hustého deště na okraj přístavního města Brest v Bretani, na samé západní výspě evropské pevniny. Ten déšť jsme proklínali, protože nám znemožňoval práci v exteriéru. Naštěstí část natáčení v Brestu měla být pod střechou. Pod střechou Océanopolis, nedávno dostavěného areálu, v němž se návštěvník dozví vše o moři. Náš štáb zajímal komplex Océanopolis proto, že ho Francouzi postavili částečně za peníze Evropské unie. Českému televiznímu diváku naše reportáž měla naznačit, na co všechno může i tak bohatá země, jako je Francie, žádat podporu z Bruselu. Bylo to rok či dva před naším vstupem do EU.
Svět podle Zdeňka Velíška (141)
Jenže problém byl Océanopolis najít. Jednak kvůli viditelnosti, kterou liják snižoval na minimum, jednak proto, že buď byla Océanopolis za okrajem plánu města, který jsem držel na klíně, nebo nebyla na tom plánku zakreslena. Bloudili jsme v pološeru po komunikacích při mořském břehu, nikde nikdo, koho by bylo možné se zeptat. V jedné chvíli jsme se otáčeli na obrovském parkovišti plném velikých, většinou komfortních karavanů. A hned za parkovištěm bylo přístaviště jachet. Ten karavan-kemping jsem si okamžitě spojil se zakotvenými jachtami. Jachty byly luxusní a ty karavany mi opravdu nepřipadaly ani trochu jako vraky. A protože přestávalo pršet a pár typických záběrů od moře se mohlo hodit, začali jsme natáčet. Nejdříve ty karavany, které stály po obvodu parkoviště, jaksi v kruhu kolem nás. My jsme opisovali malé kolečko volným středem parkoviště a za jízdy jsme točili. Do deště se nám zatím nechtělo.
Tady musím podtrhnout, že to bylo prostředí naprosto čisté, ničím nepřipomínající romská tábořiště, jaká jsem viděl jinde ve Francii. Jenže to bylo romské tábořiště. A z karavanů na nás začali vybíhat lidé. Tedy chlapi. To už jsme ovšem mířili k výjezdu z parkoviště a pryč. Jenže chlapi byli rychlejší a nastrkali do výjezdu popelnice. Očividně nám nebyli nakloněni. Spíš se tak trochu zlobili. Trochu moc na to, abychom zůstali klidní. Stáli jsme s nahozeným motorem a s vytaženými okénky, obklopeni malým rozlíceným davem. Naše gestikulace je neuklidňovala, jejich gestikulace nás čím dál víc zneklidňovala. Situace byla tak říkajíc patová.
Budou vědět, co to je Océanopolis, když se jim pokusím vysvětlit, že hledáme právě tuhle instituci s podivným jménem? A že když máme udělat reportáž o Océanopolis, potřebujeme pár záběrů od oceánu? I mně se taková argumentace zdála poněkud chabá, ale jiné vysvětlení než tuhle pravdu jsem pro ty venku kolem auta neměl.
„Budu muset stáhnout okénko a vyjednávat“, varoval jsem posádku. „To radši zporážím ty popelnice“, navrhl od volantu Toník Švach. Zavrhl jsem to, obrnil jsem se klidnou tváří, stáhl jsem okénko a začal vyjednávat: „Heleďte, my jsme jen chtěli natáčet ty vaše karavany spolu s těmi jachtami tady vedle. Byli jsme přesvědčení, že to patří k sobě. Opravdu! Neměli jsme tušení….“
Samozřejmě, že tomu nevěřili, podle nich jsme chtěli natáčet cikánské tábořiště. Francouzi si ho chtějí fotit, my dokonce filmovat! Nepomohlo ani dovolávat se úředníků Bretaňské krajské rady nebo pařížských ministerstev. Rennes, hlavní město Bretaně, bylo mimo jejich obzor a slovo ministerstvo byl pojem, před nímž nejevili respekt, spíš je dráždilo.
Nabídl jsem, že si s lidmi z „kraje“ či z ministerstva mohou o účelu naší práce v Bretani pohovořit na mém mobilu. I tak daleko jsem šel, že jsem byl ochoten riskovat, že už mobil nikdy neuvidím, až ho pustím z ruky. Naštěstí je to nezajímalo. A vzápětí si získali mou úctu. „Vy tady teď hezky počkáte, dokud nepřijedou četníci. Oni už si to zjistí sami. Vy jste porušili naše soukromí. Četníky už jsme na vás před chvílí zavolali.“
Málem jsem se rozesmál nad komičností té situace. Francouzští Romové volají četníky na štáb České televize! Škoda, že to celé nemůžu natočit. Kameru Erko svíral na klíně pod kabátem. Nikdo z nás tří nemohl ještě v té chvíli tušit, jak se to vyvine. Atmosféra ještě zdaleka nebyla bratrská, ale zdálo se, že na nejhorší alternativy - na násilné dobývání kamery z vozu nebo kazety z kamery či na nějakou fyzickou inzultaci nebo na poškození auta - nedojde. Oni se vlastně chovali naprosto civilizovaně a až na ty popelnice, podle zákona!
Trvalo to nejmíň půl hodiny, než dorazilo modré četnické auto. Ale to už jsem byl mezitím schopen prolomit zeď totální nedůvěry vyprávěním o svých reportážích o Romech od Clermond-Ferrand, o svých kontaktech v občanských sdruženích, která s Romy pracují, a o svém přátelství s dr. Passemardovou, neúnavnou advokátkou romských rodin, které jsou i ve Francii terčem různých diskriminací. Rozhodující dojem udělala moje znalost „Bessonova zákona“. Byl tehdy čerstvý. Romům zajišťuje právo na zařízená tábořiště při městech nad pět tisíc obyvatel.
Dali se strhnout. Začali diskutovat, jak nový zákon starostové nedodržují ze strachu, že když Romům dají šanci usadit se u jejich města, prohrajou příští volby. To prý mám natočit! Řekl jsem, že už jsem to natočil i odvysílal. Najednou to byla zajímavá debata. Sotva jsem stíhal své kolegy ve voze útržkovitě informovat o vývoji situace k lepšímu.
Četníci byli komisní. Vůči nám, ne vůči Romům! Zůstali neteční k té barikádě z popelnic a stále ještě zformované, hrozivé „hradbě těl“, kvůli kterým jsme nemohli z místa. Musel jsem znovu pokorně vysvětlovat. Došlo i na to telefonování na Krajskou radu do Rennes! A taky - už po druhé - se údaje z našich pasů stěhovaly do četnického počítače. (Po prvé to bylo při zakázaném natáčení jaderné elektrárny).
Romové v Brestu byli nakonec spokojení. Už ani nechtěli, abychom kameru nebo aspoň kazetu vydali četníkům, jak nám předtím hrozili. Neskončilo to sice stisky rukou, ale nepřátelství se rozplynulo. A jak Romové tak četníci nám nakonec ochotně ukazovali, kudy se dostaneme k Océanopolis. Měli jsme to odtamtud už jen pár stovek metrů, ale nabrali jsme pořádné zpoždění.
Nezabral jsem tu místo pro obvyklý komentář jen pro vaše pobavení. Zítra přijde ještě „Část druhá“. Pro vaše poučení.