V případě Ratha zobrazeného jako Hitlera soudce usoudil, že jde o karikaturu, a že si tuto karikaturu středočeský hejtman vysloužil svými výroky o nacistickém řešení hospodářské krize v rozhovoru pro Lidové noviny (další detaily viz Louč z 29.1.09).
Pokud by soudce použil v Bémově případě stejnou logiku, bude to mít obtížnější, protože podklad pro Bémovu karikaturu vychází nikoli z faktu, ale z interpretace článku Adély Knapové líčící pražský magistrát jako „chlív plný vesele chrochtajících prasátek u koryt plných pomejí.“
Zatím jediný komentář k případu jsem si přečetl v sobotu 16.1. od Martina Zvěřiny, který kromě jiného napsal: „Výhrůžka žalobou za docela decentní prasečí rypáček vypadá směšně jen několik desítek hodin poté, co David Rath prohrál svou při “o Hitlera". Rypáček není ani horší či nevkusnější než Hitler, a tak primátor s největší pravděpodobností prohraje. Jestli neskončí jen u výhrůžek," z čehož jsem usoudil, že Hitler ani rypák nepřipadá autorovi komentáře příliš vkusný.
O tom, že obálky Reflexu překračují hranice vkusu a dobrých mravů, jsem přesvědčen i já. Nejde jenom o Béma (1/2010) a Ratha (6/2009), ale také o nechutnou postelovou fotomontáž Jiřího Paroubka (35/2009) , nebo i o nedávné králičí uši Jana Krause (53/2009), které nejsou ani vtipné, ani nemají jakoukoli vazbu na rozhovor a článek uvnitř listu. Zkrátka Reflex se na svých titulních stránkách chová jako ten neprimitivnější bulvár lákající čtenáře na skandalizující titulky.
Prosím, aby se moje kritika nevykládala jako nějaké křížové tažení proti bulváru, jemuž neupírám právo na existenci podložené společenskou poptávkou (viz nedávná tisková zpráva vydavatelství Ringier o rostoucím prodeji Reflexu pod vedením nového šéfredaktora Pavla Šafra). Jde mi však o jisté hranice, které by se neměly překračovat, pokud chceme žít ve společnosti, ve které se lidé k sobě navzájem slušně chovají.
Jsem totiž přesvědčen, že média, přinejmenším ta, která oslovují široké publikum, mají kromě jiného také normotvornou úlohu, jež je schopna ovlivňovat vnímání hodnot a hodnotových systémů ve společnosti. Problém vidím v tom, že generace novinářů, kteří dnes stojí u kormidla novin a časopisů, nemá tyto hodnotové systémy ukotvené. Zkušenost s totalitou v době jejich dospívání je vyhranila ve směru odmítání jakékoli regulace, jakýchkoli hranic a limitů v otázkách svobody vyjadřování. Jejich negativně vymezenému hodnotovému systému (víme, co je špatně) pak chybí jeho pozitivní část (máme názor na to, jak by to mělo být dobře), založená na interiorizaci dalších společenských i etických hodnot. Ty by jim pak mohly pomoci při rozhodování v hraničních případech, u nichž se práva a svoboda jedněch střetávají s právy a svobodami druhých.
Kde jsou tedy ty hranice a co s tím dělat? Nemyslím si, že by vulgaritu, sprostotu či nevkus měly řešit soudy, že by měly trestat (koneckonců David Rath žádal pouze omluvu), i když také jejich rozsudky mají normotvornou úlohu, neboť interpretují zákony vycházející z jistých obecně uznávaných hodnot.
Pro začátek by možná stačilo jisté společenské opovržení k vulgaritě a nevkusu. Jestliže se takového odsudku v ostatních médiích vzhledem k jejich vzájemné solidaritě nedočkáme, měly by se ozvat osobnosti veřejného života, jejichž názor média nemohou ignorovat. A nejen ony. My všichni bychom měli odložit pocit škodolibého zadostiučinění, racionálně odůvodněný větou „vždyť si to ten Bém/Rath/Paroubek vlastně zaslouží“, a zamyslet se nad tím, zda se nám bude dobře žít ve světě, v němž se „společenské formy, ba i právní normy řeší klackem do hlavy“ (z textu písně „Vy nevíte, co je to středověk“ ze hry V+W Těžká Barbora).
