Johann Cruyff (člověk, jehož fotbalového názoru si velmi vážím, na rozdíl od mnoha tzv. expertů, pro něž je jedinou kvalifikací k rádoby odborným soudům skutečnost, že sami kopanou hráli… pravda, na špičkové úrovni, ale to z nich nevytváří experty na výklad této hry) to řekl trefně: Se Španěly se špatně hraje, protože málo půjčují míč. A jak byste chtěli někoho porazit, když nemáte čím.
Nicméně nechci dělat rozbory hry, jejích taktických fines, hodnotit hráčské výkony a trenérské tahy (byť si dovolím poznamenat, že kupříkladu Diego Maradona patří k výše řečené skupině pseudoznalců fotbalu; uměl fotbal hrát, ale neumí s ním zacházet, geniální kopálista trenérsky dopadl hůř než sedláci u Chlumce a slepě ho zbožňující Argentina na to doplatila). Zaujaly mě ty z názorů, že tohle bylo nejhorší mistrovství světa, jaké dotyční zhlédli. Objevují se periodicky každé čtyři roky a z jejich opakování by vyplývalo, že vrcholný fotbalový šampionát je hnusnější a hnusnější a že někdy v budoucnu se na to už opravdu, ale opravdu nebude možné koukat. Ovšem dívat se budou všichni a valná část z nich zase poznamená, že nic horšího neviděla. Znáte to: „Dobře už bylo!“
Mentální choroba „dobřebylismu“ zasahuje mnohé v nejrůznějších ohledech, ba najdou se i tací, jež poznamenala natolik, že jsou schopni alespoň do jisté míry rehabilitovat odpudivý režim KSČ. Právě tak můžeme hledat paralely i v jiných koutcích fotbalového turnaje. Kupříkladu idiotská chyba rozhodčího v zápase Anglie : Německo. Protože je mi anglický fotbal milý a hrozně jsem přál Gerrardovi, Terrymu a Lampardovi důstojnější sklonek reprezentační kariéry, hodně mě ten neuznaný gól pobouřil. Kdyby se hrálo na „kdyby“, a ne na góly (uznané i neuznané), kdo ví, jak by to dopadlo! Ale tvářit se, že na svět fotbalu tím padla nějaká deka temné osudovosti a v rytmu s předchozím tvrzením o fotbalovém úpadku volat, že taky rozhodčí jsou mnohem horší, než bejvávalo, to mi připadá přepjaté.
A co, prosím, nedávná Henryho ruka? A co ona dávná, člověk si už ani nemůže vybavit, jestli byla Maradonova, nebo Boží!? To byl dle mého soudu mnohem větší fotbalový zločin. Ostatně i my si můžeme stěžovat na podobné omyly. V Chile, ve dvaašedesátém roce minulého století, ve finále mistrovství světa zastavil v pokutovém území gólově letící míč brazilský obránce Djalma Santos zjevně rukou a sovětský rozhodčí Latyšev ukázal, že se nic nestalo. Kdyby pískl, mohli jsme z penalty vyrovnat (shodou okolností také na 2 : 2 jako Angličané) a kdo ví, jak by šampionát dopadl. Kdo na ten omyl nebo lumpárnu (doplňte si, co chcete!) ještě dnes vzpomene? A ještě čtyři roky předtím ve Švédsku byl náš brankář Břetislav Dolejší jednoznačně ve výskoku faulován, přesto dokázal s míčem dopadnout zřetelně před brankovou čáru (fotografie to dokazují), ale anglický (sic!) sudí Ellis nepískl útočníku NSR Schafferovi faul, nýbrž gól! Ta branka zlomila zápas, ztratili jsme s Němci vedení 2 : 0 a pouze remizovali (také) 2 : 2. Pak už nám ani vítězství nad Argentinou 6 : 1 nestačilo na postup ze skupiny a jeli jsme domů.
Přátelé, všechno už bylo! A ne že bylo lépe! Možná v některých chvilkách se to tak může zdát, ale to je jenom prchavý pocit, z něhož si dělat životní filozofii znamená upadat do trudnomyslnosti pohybující se na škále od komiky k trapnosti. Byť ovšem chápu, že pocit permanentní otrávenosti rozšiřovaný do okolí je pro řadu lidí jakousi pohonnou hmotou, na kterou jedou. Kdyby nebyli permanentně nas…, paradoxně by se necítili naplněně. Blbé je, že tímto svým ponurým či štěkavým elixírem života občas nakazí ty kolem sebe. Chci se tomu bránit. Navíc jsem z celého svého svědomí přesvědčen, že tohle mistrovství světa v kopané nebylo vůbec špatné a už vůbec ne nějakým přehnaným překrucováním pravidel zločinné. Že se může s klidem srovnávat s těmi, co „byly“. Jenom ty vuvuzely mě štvaly! To tedy nebývalo!
