Toho chlapíka jsem pozorovala dost dlouho. Kromě lehkých svršků oblečení a konvičky u pasu, svíral v ruce i mačetu. Boty neměl a po štíhlých kmenech vzrostlých palem, které se ve větru klátily nad místní silnicí, po které občas někdo projel, šplhal tak hbitě, že to vypadalo, jakoby na chodidlech měl přilepené magnety. Na pár minut se vždy ztratil v koruně zelených listů, pak hbitě slezl po kmenu dolů, aby přešel na sousední. Stálo jich tam asi dvacet.
Okénko z Indie (6)
„Když máme kolem sebe palmy, vždycky je co pít,“ sdělil mi postarší vesničan a spokojeně vyfoukl kouř z cigarety. Obláček aromatická vůně se vznášel kolem, ale to už k nám přicházel onen šplhající chlapík a společně jsme upřeli svůj zrak na obsah nádoby. Byla v ní nažloutlá hmota – míza, surovina pro výrobu alkoholu, jehož dostupnost je v Indii mizerná. Ne však v lokalitách turisty hojně navštěvovaných, ke kterým patří třeba slunná Goa nebo vesnička Dalajlámy, kde si Jelcinovu vodku a Skotskou whisky může koupit každý.
Pro svůj kamenitý ráz a jeskynní chrámy je oblast v okolí městečka Mamallapuram koncentrací nejen kameníků a sochařů, kteří na ulici opracovávají masy barevného kamene, ale toto místo vábí také zájem evropských turistů. Jenže na obchod s alkoholem tady svým zrakem nezavadíte. I když něco by se přece našlo. Ale to pouze v neděli. A pouze pro místní.
V jedné z bočních uliček, co vede k městské pláži, stojí v řadě chatrných stánků jeden, kde se nic neděje. Tedy vypadá to tak. Zatímco stánky kolem nabízejí sedm dní v týdnu závěsy z mušliček a lepkavé sladkosti na špejli, tenhle svůj prodej postrádá. Nejdřív se kolem něj začali srocovat místní chlapíci. Bedlivě a netrpělivě sledovali ručičky svých hodinek a občas některý z nich popošel pár kroků vpřed a pohlédl směrem k rušné křižovatce, kde však pro nedělní mumraj stejně nic konkrétního vidět nemohl.
Když po nekonečné půlhodině přijelo auto a zacouvalo ke stánku, zpoza plachty prokoukly velké krabice, vysloužily si radostné pokřiky a úsměv na tváři se čekajícím značně rozšířil. Všichni nabízeli ruce k dílu a naběhlé svalové úpony dávaly znát, že to něco uvnitř krabic je hodně těžké. Nikomu to však nevadilo. Ale pak to začalo. Opravdická mela. Křičelo se, cpalo a jeden odstrkoval druhého, protože chtěl být co nejblíže k pultu. Prodavači chvíli stávkovali, ale jejich uvěznění mezi krabicemi se jim dlouho nezamlouvalo. Začali prodávat.
V rukou nedočkavých chlapíků vlály bankovky a prodavači je naučeným pohybem házeli do velké krabice pod stolem. Na přepočítávání nebyl čas. Jedna krabice mizela za druhou a tři prodavači měli čtyřicet minut co dělat. Placatky rumu s flaškami vína a piva šly totiž na dračku. Většina z obdařených popošla dva tři kroky a jen co obsah lihoviny do sebe nadvakrát obrátili, cpali se k pultu znovu.
Pak se kolem mihla žebračka s takovým tím pajdavým krokem, opírala se o klacek a hřbet své chatrné postavy měla ohnutý až k zemi. Když se u mě zastavila a pozvedla hlavu, pokynula mi k misce s almužnou. V tom okamžiku mě ovanul duch dobrého skutku a já přispěla bankovkou. O chvíli později už nápor u stánku opadl. Stoupla jsem si do řady. Moje žebračka stála o pár kroků přede mnou. Nejdříve jsem viděla, jak si srovnala záda, pak odhodila hůl a vysypala almužnu na pult. Po placatce rumu se jen zaprášilo, jak ji chňapla, ukroutila uzávěr a dlouze si lokla. A pak zmizela ve vřavě města.
Koupila jsem si pivo. Ale jen co jsem upila dva hlty, zaslechla jsem: „Proč ty brát naše pivo? Ty doma mít hodně a můžeš koupit. My v Indii mít málo!“ Kolem mě se srocovali místní, co vypadali fakt naštvaně. A tak jsem hořčinou přesycené a sladké indické pivo věnovala potřebným.
- Domorodec šplhá po palmě autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1972/197194.jpg
- Vykládání beden s alkoholem autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1972/197195.jpg
- Žebračka v indické vesnici autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1972/197196.jpg
