Jestli s určitostí víme, že od grunwaldské bitvy uplynulo 600 let, pak si také připomeňme, že snad je to 650 let od narození husitského hejtmana Jana Žižky (jako pravděpodobný rok narození se předpokládá r. 1360). V době, kdy se účastnil onoho historického klání, bylo mu již úctyhodných 50 let. Poklidně žijícího Jaroslava Vrchlického, slavícího padesátku, prý oslovovali „velebný kmete“, což to však bylo proti seniorovi Žižkovi, který se lopotně ne protloukal, ale probíjel životem za podmínek nesrovnatelně horších!
Stačí pohled na chatrný půdorys jeho rodné tvrze v Trocnově, která nedosahuje ani obytné plochy panelákového bytu, aby bylo zřetelné, že tento zeman z Nemanic neměl na růžích ustláno. Že nepřišel do zajištěné existence. Naopak, společně s dalšími zchudlými jihočeskými zemany se o růži bolestně píchá, ale snaží se jí vzdorovat – totiž pětilisté růži Rožmberků, jejímuž bujnému růstu bránila existence těch mnoha drobných hospodářství a zemanství, která nedokázala účinně vzdorovat svému mocnějšímu konkurentovi, pouze jen poněkud komplikovala jeho rozmach. Je celkem logické, že se tak Žižka propadá do party lapků a jihočeských desperátů = zoufalců, kteří neměli mnoho jiných možností na výběr. Je to však cesta, která je protizákonná, a proto také na sebe přivolává soud.
Neznáme podrobnosti, ovšem jsme zpraveni, že král Václav IV. Lucemburský udělil v roce 1409 Žižkovi milost a on na oplátku vstupuje po třech letech k němu do služby jako „vrátník“ královského paláce. To vyžadovalo i jeho přítomnost v Praze, kde se tedy usazuje. A má tak i příležitost navštěvovat již vyhlášená kázání Mistra Jana Husa. Není ale pouhým posluchačem, Husovy evangelijní myšlenky si i hluboce osvojuje a stává se jejich oddaným stoupencem. Proto není až tak podivné, že se patrně aktivně účastnil první pražské (a to ještě povedené) defenestrace, ke které dal r. 1419 před novoměstskou radnicí podnět Jan Želivský.
Opravdu je v Žižkově životopise příliš bílých míst a prostorů pro dohady a roztodivné spekulace… Mohli bychom se ptát, proč nebojoval po Husově boku v Kostnici, kam Mistra Jana doprovázeli jiní Češi? Určitě by mu Žižka byl oporou! Že by tomu bylo proto, že právě v roce Husova upálení, tedy v roce 1415, se mohl Žižka, jak se někteří (nebo aspoň některý jednotlivec) domnívají, účastnit po boku Angličanů vítězné bitvy u Agincourtu a dát tak Johance z Arku důvod, proč po několika letech začít nadšeně bojovat za svou zem a pokusit se jí vychvátit z rukou pokořitelů? Opravdu, až příliš široký prostor pro nejrůznější teorie a fantazie.
Chci se však pokusit ukázat, že ač může být Žižka všelijak kritizován, ač mu může být vyčítáno mnohé (spojenectví s vůdcem lupičské bandy Matějem, žoldnéřina… jistě, válečnické způsoby, které s odstupem staletí vidíme jako někdy surové a někdy nenáležité), že ty poslední roky a boje jeho života byly vedeny v obdivuhodné pokoře, zodpovědnosti, že se jeho jednání pohybovalo v těch dvou nejzákladnějších rovinách lidské existence, na horizontále i vertikále; totiž s ohledem na lidi i na Pána Boha.
Jen si představte, že ten, který má tolik vojenských starostí, který vytváří dějiny své doby, který vládne početnému zástupu lidí, bojových houfů i celých měst, ten píše v dubnu 1422 Domažlickým:
"…A vědětiť vám dávám, žeť mě jest zpravila nebošce Kučtajnova žena ze Dvorce, že jest dala schovat peřiny a šatstvie své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte jí to propustili, což jest jejého.
Jan Žižka z Kalicha, správce lidu táborského v naději Boží"
Slavný, nepřemožený vojevůdce, a stará se, aby chudá vdova nepřišla o trošku svého majetku, o pár hadříků na sebe a nějaké peřiny.
Někdy se objevují názory, že hejtman Žižka byl pouze účinnou, pádnou ozbrojenou rukou husitské revoluce, ale že se v jejích ideálech moc neorientoval. Že jen boj, válečnická strategie, to byly jeho domény! Tomu silně protiřečí jeho dopis z 1. dubna 1423, jímž svolává ke sjezdu u Německého Brodu:
"Najmilejší bratří!
Napomínámť vás skrze dobrodiní Pána našeho všemohúcího, kterýž jest nám mnoho pomáhal i osvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest ráčil učiniti u Brodu Německého mocí svú nad nepřátely svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně nepřijali sme, ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v nevěru dali sme se, a tudy sme Pána Boha rozhněvali, a od toho času málo sme co dobrého učinili. A Pán Buóh mstí spravedlivě nad námi pro naše hříchy…"
Můžeme si klást otázky nad tím, nakolik oprávněně ztotožnil husitský velitel věci, které zastával, s celou pravdou, ale i láskou Boží. Ale nemůžeme pochybovat o tom, že upřímně usiloval, aby ctně obstál před Bohem i před lidmi.
Je pro mě dost překvapivé, že se Jan Žižka z Trocnova (a později z Kalicha) umístil tak výrazně v popředí v anketě o Největšího Čecha, kterou uspořádala v roce 2005 Česká televize. Jeho páté místo bylo vskutku dost nečekané, možná až příliš lichotivé. Že by v tom sehrála svou roli i touha ukázat, že jsme ve své národní historii úplně všechno neprohráli? Že jsme měli i nějaké vítěze?!
Především však stojí za to vyzdvihnout, že alespoň v posledních letech svého života bojoval ten starý harcovník na správné straně – že měl soucit i s těmi nepatrnými, nedůležitými lidmi, a že mu šlo o to, aby Pána Boha nerozhněval.
Připomínáme si v těchto dnech, že „hejtman nadmíru odvážný“ (nebo „potvora ohyzdná“ - to záleží, z jakého úhlu pohledu jeho součastníků jej vidíte), svůj boj dobojoval během válečného tažení 11. října 1424 u Přibyslavi.
- Národní památník na Vítkově autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/749/74852.jpg
- Jezdecká socha Jana Žižky autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/843/84211.jpg
- Pomník Jana Žižky na Vítkově zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1797/179664.jpg