Z hlediska vnímání filmového umění je to asi podobně důležité, jako kdyby se někdo zeptal, zda postavy v Avataru reálně žijí, nebo jsou jen virtuální fikcí, protože by se tím změnil význam a smysl filmu; nebo abychom šli dál do minulosti, zda Duchampův pisoár je reálně koupený, nebo zda si jej umělec vyrobil sám a schválně napodobil sériový design. Anebo zda Hirstova kráva ve formaldehydu skutečně běhávala po trávníku a jestlipak ji Damien Hirst zabil vlastní rukou?
Jak málo důležitá je hranice mezi „skutečným“ záznamem reality (idea čisté dokumentárnosti) a realitou hranou, předvádí například vítězný snímek z jihlavské sekce Mezi moři, Vlastní životopis Nicolae Ceaucesca. Střihový film je složený výhradně z oficiálních záběrů rumunského komunistického vůdce, je to tedy v jistém smyslu čirá propaganda, cíleně barvená fikce. Všichni víme, že skutečný život byl v Rumunsku jinde, ale v tomto kontrastu film Adreie Ujici zajímavý není. Překvapivě fascinujícím dojmem nepůsobí napětí mezi obludností oficiální verze a tvrdou komunistickou realitou, ale několikahodinová „dokumentární fikce“ sama. Velikost, pevnost a síla paralelní reality, která často nemusela být vytvářena z čistě politických důvodů, ale jen pro vlastní uspokojení. Historickou pravdu o Ceaucescovi se můžeme dozvědět z odborných studií, v obraze si ale budeme už navždy pamatovat tuto paralelní skutečnost - toto byl Ceaucescu! - snad s výjimkou záběrů ze soudu nad Ceaucescovými a jejich popravy.
Malou důležitost rozdílu mezi hraným a rigidně pojímaným dokumentárním filmem (otisk reality nezaujatou kamerou - něco nemožného) ukázal i nešťastně pozapomenutý dokument Michael B.: Hysterie. Film vypráví o nadšeném spekulantovi na Wall Street, jenž se po zhlédnutí stejnojmenného filmového trháku rozhodne, že bude po světě přesouvat stamiliony dolarů, svůj sen si splní a nakonec se svým zkrachovalým hedgeovým fondem stojí na počátku světové finanční krize. Ani jednou ve filmu nevystoupí hlavní hrdina Michael Berger ani nikdo jiný. Historku o jeho vzestupu a pádu vypráví v předtočených smyčkách neutrální, popisný komentář a různá prostředí, v nichž se skutečný Michael B. snad pohyboval. Diváci podvědomě hledají Michaelovy stopy a skládají si z nich představu o něm, přičemž vůbec nezáleží, zda viděný obraz je inscenovaný (ale není už postavení kamery, vymezení pole záběru inscenací?), nebo ne. Nepřítomný hrdina se zpřítomňuje skrze film v divákově mysli (v rozumu i imaginaci) a je v jistém smyslu působivější, než kdyby vypovídal v každém záběru.
Michael B.: Eine Hysterie přibližuje základní pravdu moderního umění, do něhož patří i současný dokumentární film. Umělecké dílo je (inter)subjektivní výtvor a vzniká právě tak v mysli autora jako v hlavě (lepší by bylo říct v celém těle) přijímajícího, který je v posledku důležitější než sám tvůrce. Rozdíl mezi hraným a „skutečným“ se smazává, protože skutečnost vzniká v divákově imaginaci propojováním konkurenčních „realit“ a v takovém výtvoru se dost dobře nedají rozeznat hranice ani švy.
„Dokumentární film je doku-mentální,“ prohlásil svého času režisér Vít Janeček, který tím, aniž zřejmě chtěl, popsal celou specifickou imaginativní citlivost veškerého současného umění, k němuž se výtečně hodí i motto letošního jihlavského festivalu: Snění je práce.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
