Opustila zemi se svou rodinou, když jí byly 3 roky, vykázána Mustafou Kemalem a jeho lidmi po vyhlášení republiky. Vyrostla ve Francii a podle vlastních slov měla vždy problémy s identitou – patřila někam, kde žít nesměla, měla kolem sebe rodinu naprosto odlišného společenského postavení než okolí. Toto postavení se však vztahovalo na společnost vzdálenou v prostoru a postupně i v čase. Žila s vědomím tradic dynastie, byla vychovávána v duchu zodpovědnosti a noblesy, žila ovšem v nemonarchickém státě. Jí i jejích blízkých se dotkla světová válka stejně jako ostatních, radosti i starosti jejího všedního života se podobaly těm, které měli její obyčejní přátelé, ale v duši měla něco navíc.
Takhle shrnutý ten příběh velmi připomíná vyprávění českých šlechticů, která seznamovala naši většinu, poznamenanou totalitní ideologií a jejími omezeními, s jejich výchovou a hlavně životní filozofií – silný pocit sounáležitosti a spoluzodpovědnosti za to, co jim odkázali předkové. Včetně země, ve které žili, jejíž historii vytvářeli a jejíž budoucnost pro ně byla závazkem.
Neslişah Sultan (neboli Fatma Neslişah, tureckým občanským příjmením Osmanoğlu) se dožila požehnaných 91 let a zemřela tam, kde zemřít chtěla – v Istanbulu, v Turecku, doma. Ne v paláci Dolmabahçe, kde před vyhnáním její rodina žila (a kde později zemřel Atatürk), přesto doma. Podle vlastních slov našla svoje místo až v pokročilejším věku, kdy se tu mohla konečně usadit, ve své duši byla vždy Turkyní. Její narození v roce 1921 ohlásilo 121 dělových ran. Odjížděla v roce 1924 a poprvé se sem vrátila až po druhé světové válce, ovšem ne jako následnice dynastie – to by tenkrát ještě nesměla, ale jako egyptská princezna, tj. manželka a matka dvou dětí prince Mohameda Abdulmunima s diplomatickým pasem. (I tak se nevyhnula pohovoru s agenty istanbulské policie.)
Po jistou dobu byla v Egyptě první dámou. V roce 1952 Turecko princeznám sultánské dynastie „odpustilo“ a přestaly být v zemi nežádoucími osobami. V roce 1963 se Neslişah Sultan přestěhovala se svým manželem do Istanbulu, dostala turecké občanství a žila tu do své smrti. Důstojně a spokojeně. Do politiky nezasahovala a byla pyšná na vše krásné a dobré, co zůstalo po jejích předcích. A že toho není málo.
To, že se fotky, biografie, zajímavá fakta o člence sultánské dynastie objevily ve všech tureckých médiích, že byly zveřejněny informace o místě a čase posledního rozloučení, že soustrastný dopis rodině poslali prezident republiky, premiér i další politici apod. – to vše je součástí poměrně nové tureckého snahy (pozitivně) znovuobjevovat osmanské dějiny, po desetiletí zavrhované jako nepatřící k image nového demokratického státu. Trendu, ke kterému se tu ještě vrátím.