V tom shonu bych rád upozornil, že dnes večer se hraje hokejový zápas Česko - Slovensko. Při něm se vzpomene i hráčů, trenérů a dalších členů „realizačního týmu“, kteří v dresu Československa získali v Praze před čtyřiceti lety titul mistrů světa. Porazili tehdy v rozhodujícím zápase Sovětský svaz 3 : 2. Dnes už není ani Československo, ani Sovětský svaz.
Čtu si právě pozoruhodnou knihu Jan Rychlíka, která nedávno vyšla. Jmenuje se Češi a Slováci ve 20. století. Historik v ní velmi přesně popisuje a analyzuje vznik a rozpad státu. Vztahy, které oba procesy způsobily, urychlovaly a zpomalovaly. Byť to byla republika, která měla z hlediska dlouhodobého horizontu dějin život jepičí, v roce 1992 její koroze vyvolávala velmi dramatické pocity. Na obou národních stranách. A nejen na politické scéně, ale i v duších lidí. Byly to vjemy radostné, smutné, pobavené, tragické, úlevné, cynické a vůbec všelijaké. V každém případě nějak zasahovaly do veřejného prostoru i do člověčího nitra.
A nakonec se vlastně nic nestalo. Stejně tak jako se se zájmem půjdu podívat na hokej, obohacený hezkou a silnou vzpomínkou, jak jsme to těm „Rusákům“ tehdy nandali, jel jsem minulý týden do Brna. Tam se v tradici někdejších českých a slovenských katolických disidentů setkávají osobnosti tohoto věroučného zaměření dodnes. Ti, kteří tehdy byli pro rozdělení i ti, kdož s ním více či méně vášnivě nesouhlasili. Zaujala mě jedna myšlenka, která zazněla z úst mnohých. Říkali ji jak někteří Češi, tak Slováci, někdejší zastánci i odpůrci rozdělení. Zněla: „Vlastně je dobře, že jsme se rozdělili. Teď se nemůže ani jeden vymlouvat na toho druhého. Musí ukázat, co umí.“ Jaksi: každý máme svůj Rhodos a musíme ukázat, jak skáčeme.
Přitom tenkrát, v bouřlivém roce 1992, nejprve věštícím a pak dokonávajícím rozdělení státu, vrcholící na Nový rok 1993, cítili jsme všichni, že jako by se lámal nějaký veledůležitý chleba. Mnozí s obavami, že z něj zbydou jenom nepoužitelné drobty, jiní s představou, jak teď zazní fanfáry nanebevstoupení. Inu, dnes, po dvaceti letech, zjišťujeme, že se vlastně neudálo nic závratného, světoborného. Jenom teď přišla doba, v níž už bychom měli do hloubky prozkoumat, co to bylo za stát, to Československo, jak a proč se rozpadl, zda vůbec měl při svém vzniku a své politické konstelaci naději na historicky dlouhodobé přežití. A co to oběma sirotkům, kteří po něm zbyli, přineslo dobrého a zlého.
Myslím, že už je čas, kdy bychom bez dramatických emocí měli vzpomenout rozdělování a rozdělení státu, který, jak píše Jan Rychlík, „následoval cestu Rakousko-Uherska, které se před r. 1918 nedokázalo vypořádat s problémem identity svého obyvatelstva“. Státu, který při svém vzniku vzbuzoval mnohé naděje a mnohá zklamání (při čemž mnohé naděje a mnohá zklamání provázely i jeho rozdělení).
Současně bychom si ale měli uvědomit, že jsme vlastně před roky dokázali přestát daleko větší rozpady a politické krize, než jsou ty, v nichž se štěpí jedna vcelku zvláštní partaj a je ohrožena jedna vládní koalice. Takových bylo. Stejně jako bylo států, které skončily. A v důsledku se nic tak dramatického nepřihodilo.
Byť pravda, připouštím, po Československu cítím větší díru v duši, než po debaklu Věcí veřejných. To je jejich vlastní – slátaný a rozpáraný - příběh. Tamto byl, ať chci či ne, přece jenom alespoň kousíčkem i můj život. Byť možná taky šitý horkou jehlou. I kvůli tomu se půjdu na ten hokej podívat. A proto mě tolik zajímá ta Rychlíkova knížka o chystání, vzniku, vzletu, krizích a konci Československa. Kdyby někdo sepsal příběh přípravy, zrodu, rozmachu a rozloučení Věcí veřejných, asi bych to s nějakým zaujetím a entusiasmem nečetl.
