Konečně může mít ruská armáda trochu štěstí na to, kdo ji bude mít na starosti. Jmenování nového muže bylo překvapivé a zřejmě také hodně vycházelo z potřeby rychle najít kompetentní osobnost jako náhradu za zkompromitovaného Anatolije Serďukova. Ale zdá se, že Putin při volbě jeho nástupce nemohl mít lepší. Tak se v předvečer 95. výročí VŘSR (už usilovně zapomínané či spíše nepřipomínané) stal novým ministrem obrany Ruské federace Sergej Šojgu.
Buddhista ruským ministrem obrany
To je muž všeobecně velmi uznávaný a oblíbený. Nikdy neměl žádné mocenské ambice a vždy byl velmi klidný, dělný a pohotový. Sergej Šojgu (57) se prakticky ihned v roce 1991, na konci sovětské éry, pouštěl do nejzáslužnější práce: zachraňoval, co se dalo. Začal pomáhat všude tam, kde nejvíc hořelo. A velmi rychle se staral o pomoc těm, které postihovaly všemožné katastrofy i jinde ve světě. Zpočátku vlastně s holýma rukama. Nečekal, až mu někdo řekne, co má dělat a kde na to vzít prostředky. Nikoho se neptal a přes dvacet let budoval velkou „emergentní“ organizaci. Dokázal vytvářet týmy, na které se mohl spolehnout. Dnes tvoří „Šojgujovci“ řadu brigád, pro které jejich šéf vytvořil na ruské poměry nebývalé zázemí. Jsou to týmy všestranných záchranářů, pohotových a odborně velmi zdatných. Mají k dispozici letadla, helikoptéry i skladiště všeho potřebného pro oblasti postižené katastrofami, požáry, povodněmi, zemětřeseními nebo útoky teroristů.
Šojgu – „ministr pro neštěstí“ se nikdy nerozpakoval podstupovat všemožná rizika. A vždy neohroženě nesl i značnou hospodářskou zodpovědnost. Pro Kreml – jak pro Jelcina, tak Putina i Medvěděva byl a je tuvinský rodák z buddhistické rodiny Sergej Kužugetovič Šojgu neocenitelným mužem. Když jednou se svým týmem pomáhal v Číně po velkém zemětřesení, napsaly o něm japonské noviny, že je to troubleshooter par excellence světového formátu. Co však je zvláště pozoruhodné – vytvořil organizaci, v níž vychoval řadu naprosto samostatných vedoucích osobností. Je to organizace, která i bez něho znamenitě funguje.
Před sedmi měsíci se stal guvernérem Moskevské oblasti (tedy samostatného správního regionu, který bezprostředně Moskvu obklopuje). Kremlu v této funkci přestal vyhovovat generál Gromov, někdejší poslední velitel sovětských vojsk v Afghánistánu. Tak se hledal člověk, který by po Gromovovi převzal Moskevskou oblast a rychleji zvládal velké problémy, doléhající na život obyvatel hned za humny ruské metropole. Volba padla na Sergeje Šojgu. Ten prokázal za půl roku i jako „okolomoskevský guvernér“ svůj mnohostranný organizační talent. Dohodl za tu dobu se Sobjaninem, starostou Moskvy, mnohé zásadní věci (dopravní, zásobovací, ve školství i ve zdravotnictví). Ta práce byla podle jeho slov často obtížnější než zásahy všude možně proti přírodním katastrofám.
Než se ale spolupráce Šojgu – Sobjanin mohla dostat dál, sáhl prezident Putin pro svého „světového troubleshootera par excellence“ z nouze znovu. Tentokrát, aby ho pověřil úkolem rozseknout daleko větší gordický uzel, než je zharmonizování všestranných vztahů Moskvy s rozsáhlým okolím metropole.
Šojgu přebírá ministerstvo obrany po Anatoliji Serdjukovovi. Odcházející ministr bude možná rád, když neskončí na řadu roků v kriminále. Má šanci, že ho zachrání to, že je zetěm bývalého ministerského předsedy Viktora Zubkova, který je ve velmi dobrých vztazích s Vladimírem Putinem. Zubkov byl v mnohém jeho dobrým učitelem. Serdjukov (50) byl jmenován ministrem obrany před pěti lety – s úkolem, aby v celé vojenské sféře Ruska zatočil s korupcí. Pokoušel se o to. Během působení na moskevském Arbatu (tam sídlí ruské ministerstvo obrany) Serdjukov skutečně provedl ve všech složkách ruských ozbrojených sil několik velkých čistek (s výjimkou kosmických vojsk, kde změny musely být systémové). Ale nakonec se zřejmě sám nakazil tím, s čím měl skoncovat.
Zřejmě na celém světě platí, že nejsvůdnější pro korupci je vojenské prostředí. Kolik se toho tam dá ukrást a evidenčně zfalšovat! Kdo se zaručí za správný počet všemožných nábojů a střelných zbraní? Vždyť stejně snadno jak ve válce, tak i při cvičení vybuchují miliony a miliardy.
V případě Serdjukova však došlo především a ve velkém na neprůhlednou evidenci nemovitostí. Je dobré připomenout rozhněvanost dvou vrcholných šéfů Ruska – Putina i Medvěděva, kterým se vůbec v posledních letech nedařilo získat aspoň základní přehled o vojenských objektech a pozemcích. Dokonce ani v samotné Moskvě. Příkladně: nikdo neví, kolik a kde jsou po celém Rusku stovky zapomenutých a neevidovaných muničních skladů! Za poslední dva roky propukaly mimořádné aféry, týkající se zvláště Vladivostoku. Putinovi tam zvláště záleželo na modernizaci a na výstavbě aspoň několika významných objektů, jimiž by se Rusko organizačně blýsknulo při pořádání velkých mezinárodních summitů.
Jenže při opakovaných inspekčních prověrkách vladivostocké úřady Medvěděvovi tvrdily (to byl ještě prezidentem): „Nic tady stavět nemůžeme, nedovolí to vlastník pozemků – ministerstvo obrany, skoro vše je tu v rukách tohoto ministerstva!“
Teď, když Anatolij Serdjukov padl, vladivostocké případy mají svou novou moskevskou variantu. Jasně se mluví o tom, že lze prokázat velké sumy, které dostávali vojenští páni na ministerstvu za prodej pod cenou objektů, které už ozbrojené složky „nepotřebovaly“. Škoda se počítá v miliardách.
Sergej Šojgu nemá zřejmě za úkol vyšetřit celou kaskádu nyní odhalených korupčních kauz. To budou mít na práci týmy vojenských vyšetřovatelů. Generál Šojgu by se měl pustit do superproblému: do další fáze reforem ruských ozbrojených sil, které systémově velice kulhají. Hlavně je záhodno zásadně změnit samu „porodní bábu vojenských reforem“ – akciovou společnost „Oboronservis“. To je superstát ve státě, moloch a obří gigant, jaký by si nedovolily stvořit ani Spojené státy nebo Čína, která také velice touží mít moderní vojenskou sílu.
Oboronservis, „akciovka“, ustavená na Vánoce 1995, má v popisu práce „vesmír aktivit“. Prakticky vše, co se týká ozbrojených sil: generelní koncepci jejich rozvoje, všemožné materiální i intelektuální zajištění tohoto rozvoje, veškerý servis s tím související, dynamiku modernizace, a mnohostranné vazby na civilní sektor – domácí i zahraniční. V současné době se pod křídla Oboronservisu mohl právně schovat jakýkoliv projekt v rámci státu i mimo něj. S bezbřehými pravomocemi.
Když to Jelcin schvaloval v takovém neslýchaném rozpětí, šlo o to, aby pod kontrolou jednoho centra i osobnosti bylo vše, co tehdy zbylo v troskách z militární sféry. Tehdy neměly ponorky dost nafty na vyplutí z přístavů a dálkové bombardéry dost leteckého benzinu, aby třeba jen zakroužily nad vlastním mateřským letištěm.
Teď je však Oboronservis superchobotnicový gigant, neovladatelný a nekontrolovatelný jak bezpečnostně, tak i protikorupčně neprůhledný. Na to musel nakonec doplatit i Anatolij Serdjukov. Nikdy neztrácející rozvahu a klid generál Sergej Kužugetovič Šojgu, generál s buddhistickými kořeny nyní vstupuje do prostoru, jehož zvládnutí bez kardinálního „resetu koncepce“ je nemyslitelné. A děje se to v době globálně velmi neklidné a o to víc vyžadující na mezinárodním poli snahu o dohody, které by mohly dávat naději na bezpečnější svět; ve vojenské sféře především.
Generál Šojgu je mezinárodně ceněn jako velmi důvěryhodná osobnost. Otázka zní: využije toho Rusko? Využije toho svět? Za úvahu to bezesporu stojí.