Představa, že vláda by měla odstupovat pokaždé, znelíbí-li se veřejnému mínění, je hloupá. To bychom mohli každý čtvrt rok udělat průzkum tohoto chatrného, nesmyslného a neslušného faktoru (adjektiva pro charakteristiku veřejného mínění jsem si vypůjčil od Karla Čapka, přidávám ještě jedno přídavné jméno: vrtkavého) a měnit dle něj kabinet.
Vládu Petra Nečase zachránila mobilizace
Pádem vlády by se vytvořil jediný předpoklad: zvolili bychom si novou politickou reprezentaci, na kterou bychom začali nadávat dříve či později po okamžiku volby.
Není také rozumné přikládat krajským volbám význam jakéhosi referenda o centrální vládě. Pošetilí voliči to ovšem zaměňují, mazaní politici zneužívají, senzacechtiví novináři to kvůli zvýšení dramatičnosti okamžiku nafukují. Mísíme-li neustále obě tyto proměnné, nechť jsou krajské volby zrušeny. Volme jednou za čtyři roky „velký“ kabinet a ten ať z moci úřední najmenuje regionální vlády. Stále si na demokracii stěžujeme, výborně, takto ji okleštíme a opět se přiblížíme k centrálnímu řízení, což by se asi leckomu líbilo, není-li demokracie vyhovujícím systémem, jak někteří tvrdí. Ovšem ti, kdož si myslí, že zastupitelskou demokracii může nahradit jakási všeobecná přímá lidovláda, sní s otevřenýma očima. Jistě by se vlivu na veřejný prostor zmocnili silná skupina nebo autokratický jedinec a vytvořili nějaký druh autoritářské samovlády. Na odpůrcích by se realizoval trest smrti, a kdo by tomu chtěl zabránit, když si tento ortel veřejné mínění přeje?
Byť mám vůči Nečasově vládě mnoho výhrad, jsem vcelku rád, že nám byla zachována. Nepřipadá mi horší než mnohé jiné kabinety před tím. V mnohém je možná i lepší. Ale to ukáže čas. Nejsem odborník, abych mohl zanalyzovat reformy, které chystá, i jejich důsledky v dobrém i špatném slova smyslu. Myslím, že toho není mocen nikdo. Ekonomie v žádném případě není tak exaktní věda, za jakou ji někteří ekonomové vydávají a její zákonitosti nejsou nijak železné. Spíše se zdá být, jak už mnozí podotkli, naukou sociální, závislou na mnoha nejrůznějších proměnných, jež nedokáže pojmenovat a už vůbec ne předpovědět ani nejvyšší ekonomický profesor.
Velmi prostý důvod k tomu, abych vítal ubránění vládního hradu, mám při pohledu na opoziční politickou scénu. Nenabízí kvalitnější ani vize ani lidi. Patří tak říkajíc do jednoho světa. Ostatně, když jsme hovořili o krajských volbách, praxe regionálních rad to přece prokázala mnohokrát. Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Dodejme, že vrána vráně oči nevyklove. Nejrůznější krajské koalice o tom v minulosti přesvědčily snad dostatečně.
Vládu Petra Nečase více méně zachránila „mobilizace“ v ODS. Ještě jednou se dokázaly nejrůznější partajní klany dohodnout. Nemyslím, že by v pozadí byl zájem o prospěch země, ba ani ne o prospěch vlády či strany. Našlo by se jistě v pozadí dost prospěchů a dost zájmů, ale takto ušlechtilé sotva. Lze předpokládat, že ODS paradoxně v tuto chvíli zachránilo to, co ji dlouhodobě potápí: klientelismus. Silné vlivové skupiny, podporující různé party v nejsilnější vládní straně, se sjednotily, aby udržely svůj generální vliv. Kolikrát se jim to ještě podaří, to je otázka. A jak dlouho budou mít zájem? ODS nemá žádnou vůli něco se sebou udělat, sází na setrvačnost voličů. Ta ovšem není bezbřehá. Ani voličská přízeň není perpetuum mobile. A až se stane křivka poklesu významu strany modrého ptáka pádem, řečené vlivné gangy od ní dají ruce pryč. Nejde jim o žádné ideje, ale o kšeft. A ten strana bez vlivu a politické moci nezajistí.
Na to, bohužel, přistoupila ODS už v době tzv. sarajevského atentátu. Dnes už se tato událost překrouceně traduje jako pokus o svržení Václava Klause. Není to pravda. O Klause v první řadě vůbec nešlo, byť on to tak sebestředně prezentuje. Celý malér se odvíjel od nekontrolovatelného financování strany. Tyto podivné peníze do partajní kasy přece musely od někoho pocházet a ten někdo je nedával pro krásné modré oči ODS. Václav Klaus převedl tehdy první příklad, jak dát od zodpovědnosti ruce pryč. Případ vyšuměl kdesi v zábavné historce o Lajosi Bácsovi, který zemřel dávno před aférou, a Radjivu M. Sinhovi, který na svém Mauriciu sotva co věděl o ODS. Jediného obviněného, Libora Nováka, výkonného místopředsedu ODS, soud osvobodil. Ne tedy útok na Klause, ať se teď tváří a interpretuje událost, jak chce, ale špinavé peníze. A tehdy začal sešup ODS, i když si to samozřejmě ještě vůbec neuvědomovala a cítila se nezničitelná. Vir byl zanesen. Těchto manýrů se ODS drží dosud. Ten, kdo takové chování kritizuje, je označen za rozvraceče. Po starém osvědčeném způsobu, který praktikovali i komunisté před rokem 1989. Možná se dočkáme z úst některých představitelů „modré strany“ či jejího tvůrce Václava Klause, i „ztroskotanců a samozvanců“. Proč nepoužít něco, co se osvědčilo, že?
Vcelku lze říci, že vláda se zachránila na příslovečném stéblu. Hodilo jí ho zejména uvedené SOS klientů hlavní vládní strany. Pak také poslanci za VV a LIDEM, kteří dosluhují a v podstatě vědí, že jejich slušné služné už má na kahánku, neboť návrat po příštích volbách bude asi politicky nežádoucí. TOP 09 a Starostové jsou zmítáni v nejrůznějších politických vírech, jež je ohrožují permanentně. Nejsou kolektivně historicky zakotveni v systému, prakticky nemají členskou základnu, jsou do jisté míry „virtuální“, táhnou za sebou pár koulí z minulosti. A vztah obou složek uskupení také není kdoví jak silný v kramflecích.
I proto má udržení vlády smysl. Při jejím pádu by se mohla zásadně otřást celá česká pravice. Chápu, že by jí to mnozí přáli, ale při pohledu na kvalitu, programovou sílu a důvěryhodnost druhé části politického spektra i za pochopení potřeby zákona o zachování poměru sil, bez něhož se systém nezvratně a nekontrolovatelně rozpadá, není o co stát.
„Vláda zůstala nám zachována, aleluja!“ ovšem s nadšením křičet nelze. Mám obavy, že miny rozpadu jsou rozsypány v celé zdejší politice. Že toto je jenom oddálení nějaké nepříjemné situace, jež nás čeká, a které může chtít využít leckdo. Zdejší politická stavba se pomalu mění ve zbořeniště. A v troskách se daří nejen býlí a krysám, ale i podivným existencím. Falešným mesiášům, lživým kazatelům, nositelům pokřivených pravd. Náchylnost veřejného mínění, o němž byla řeč v počátku, naslouchat jim a seskupovat se za nimi, je příslovečná. Zmatené zmítání Nečasovy vlády i jejích odpůrců je jedním ze symptomů možnosti vzniku podmínek k příchodu takového „nového světa“. Ať už v kostýmu všelidské univerzální modernosti či fundamentálního konzervativního lpění na jistotách. Obě tyto „pravdy“ jsou jenom opačné strany jedné falešné mince.
