Po odvolání premiéra Alího Zajdána libyjským prozatímním parlamentem a neslavném průběhu honu na tanker Morning Glory, který byl zadržen až u Kypru americkými speciálními silami poté, co úspěšně unikl z Libye s nákladem ropy načerpané u východolibyjských povstalců, se už tak špatná bezpečnostní situace v zemi dále zhoršila. Poněkud chmurně jsem ji už na portálu ČT24 popsal, avšak krátké televizní vystoupení sotva shrne, oč v této pouštní zemi běží.
Beznaděj v chaosu?
Tři roky „poté“ je určitě žádoucí bilancovat. Libye nás totiž zajímat má. Je v ní nejen ropné bohatství, ale přesunují se přes ni teroristé, drogy a zbraně. A do Evropy to není nijak daleko, i když afričtí migranti, respektive ti z nich, kteří cestu přes moře přežijí, by to viděli asi trochu jinak. V říjnu 2013 jsem zde již jeden text o situaci v Libyi napsal. Zní poněkud apokalypticky. O to těžší může být pro nezúčastněného laika si představit, že poměry v zemi jsou nyní ještě horší, neboť ozbrojené násilí a chaos jsou v Libyi obecně na vzestupu a již tak slabý stát ke zhoršování situace aktivně přispívá.
Při pohledu na libyjská města a pouštní oblasti se nám před očima vyrojí takřka nekonečný seznam problémů, které na jednu stranu všechny vyžadují „okamžité“ řešení a přeci se s nimi ve většině případů dělá jen velmi málo. Ať již jde o bombové útoky, politické vraždy či organizovanou kriminalitu na straně jedné či spíše provozní problémy v podobě výpadků elektřiny, vody či internetového připojení na straně druhé. V zemi dnes vládne prozatímní vláda, parlament je paralyzován islamisty a přetahuje se s výkonnou složkou moci o kompetence. Ropné bohatství země už osm měsíců ovládají federalistické milice, které se odmítají stáhnout, dokud nedostanou výkupné, a drží tak jinak bohatou zemi na pokraji bankrotu.
Jak vidno, problémy jsou jak dílčí, tak obecné. Od „detailů“ typu beznadějně zamotané
situace na jihu Libye či bezpečnostního vakua ve východolibyjských městech, jako jsou Benghází či Derna, po výzvy obecnějšího rázu, jako je například absence akceschopné armády a všeobecný politický chaos, v němž se každý samozvaný revolucionář či separatista cítí být povolán vládnout aniž by toho byl schopen. Západ a mezinárodní společenství přitom moc neví, jak výrazněji pomoci. Již tři roky proto zaznívá volání po odzbrojení milic, ale nic dostatečného se v tomto směru neděje. Naopak síla těchto bojůvek a soukromých armád dále roste. Výsledkem jsou dva nebezpečné jevy. Zaprvé lidé spoléhají na svépomoc a improvizaci, což státu dále znemožňuje efektivně poskytovat veřejné služby a prosazovat autoritu. Zadruhé dochází k poklesu zájmu občanů o státní instituce a jejich důvěry v životaschopnost stávajícího politického zřízení.
Touha po naději
Situace v Libyi není o tom, že neexistují známky pozitivního vývoje či že se nic neřeší a chybí jakákoliv snaha. Problém vězí v absenci dostatečně silného a motivovaného nositele pozitivní změny. Většina obyvatel a vládnoucích elit dobře ví, že není dobře, když vám po ulicích jezdí nikým nekontrolované bandy ozbrojenců a vaši poslanci nedělají práci, kvůli které byli zvoleni. Vývoj v Libyi je dnes během na dlouhou trať s nanejvýš nejistým výsledkem. Vyskytují se hlasy, že země potřebuje novou společenskou-politickou smlouvu, která by změnila způsob, jak se vláda občanům zodpovídá ze svých činů a jak přerozděluje její ropné bohatství. Návod na cestu vpřed tedy existuje. I těm největším snílkům však situace „tam venku“ neustále ukazuje, že demokracie potřebuje čas a klid. Bohužel v době, kdy popíjíte s přáteli v kavárně, zatímco si o blok dál dvě milice vyměňují palbu z raketometů (doslova), jde něco takové jen velmi těžko…
