Tentokrát nás Amerika nechtěla. Nejen že jsme museli udělat čtyři oblety, než letiště JFK povolilo přistání, a když jsme vystáli gigantickou frontu na imigračního úředníka, tak jsme se rozdělili. Já jsem šel doleva, moje partnerka Eva doprava, byl malér… Prošel jsem během několika vteřin a ještě pohovořil česky s drobným mladým polským imigračním úředníkem. Ale Eva narazila na zavalitého staršího pána, který ji odvedl na zvláštní oddělení, kde byli jen velmi podezřele vyhlížející arabští či asijští „turisté“.
Kafka v Americe
Když Kafka zavítá do Států
Rázem jsem pochopil, proč se k nám někteří tak rádi jezdí podívat na Franze Kafku. Podívat se do míst, kde vznikl pojem „kafkárna“, tedy něco, co označuje absurdní odejmutí jakékoliv osobní svobody, kdy je člověk uchopen soukolím byrokracie, jehož struktura je neuchopitelná, neproniknutelná a absolutně nedovoluje jakýkoliv osobní vklad a přístup a vhled. No prostě čirá, neproniknutelná hrůza!
Franz Kafka ji popsal, dokonce na tom postavil svou estetiku, ale je to jev, který funguje na celém světě, když dojde ke konfrontaci jednotlivce s úřadem, se státem. Nakonec to dopadlo dobře, poctiví američtí úředníci shledali, že nejsme nebezpečím pro jejich krásnou zem, a do Spojených států nás pustili.
Přivítal nás déšť a zima, oproti Praze teplota klesla o deset stupňů. Byla neděle večer, metro na Manhattan poloprázdné, co cestující, to originál. Ač to tady už docela znám, tentokrát jsem se i trochu bál. Potěšili mě až dva černí kluci, kteří nastoupili do našeho vagonu, pustili z mobilu hudbu a začali tančit tak, že během chvíle jeden z nich visel hlavou dolů s nohama zauzlovanýma za stropní madla. Vybrali po dolaru a byli pryč.
Podobný střet s byrokracií a ideologií a státní mocí, jaký jsme prožili na letišti, jsem v New Yorku zažil za dva dny ještě jednou. A to když jsme dorazili na místo, které mě (a podle přicházejících davů nejen mě) už léta fascinuje. Ground Zero.
Artefakt smrti a temnoty
Za posledních pět let jsem tu už potřetí. Tragédie, která se na tomto místě odehrála, je pro mne stále emočně nezpracovaná a asi i nezpracovatelná. Stanice metra ještě stále nefunguje, projíždíte podzemím hromadného hrobu. Vystoupíte a jdete jen ulici zpět a stojíte na obrovském, rozlehlém prostranství, které lemují tak úžasné mrakodrapy, že se vám zatají dech. Ale uprostřed toho prostranství je prázdno. Tam, kde stála „dvojčata“, není nic než ohromné hluboké a ještě hlubší bazény. Po jejich černých kamenných stěnách padají do hlubin zapomnění nekonečné proudy vody. To vyjádření smrti a temnoty je dokonalé! Zvednete hlavu a vidíte, že tady vyrostla nová a ještě víc ohromující budova, skloníte hlavu a hledíte přímo do hlubin smrti. To už není architektura, kde se dá bydlet a pracovat, to je artefakt postavený neviditelnými silami za účelem trvalého rozjímání o bytí, smrti a zániku.
GALERIE
New York autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24
Na Ground Zero jste, jako v tom Kafkovi, jedinec stojící ne proti absurdní, neuchopitelné síle úřadu, ale globální absurditě celého světa. Tohle se nedá vypovědět, vyfotografovat, vysvětlit, to se snad dá jen takhle inscenovat. Groud Zero je obrovské jeviště bolesti. Je to hrůza ve 3D. Absurdní je i to, že dnes tudy prochází snad víc turistů, než když ještě stála ona „dvojčata“. Díky nesmyslnému útoku se tomuto místu dostalo navždy globální slávy a významu.
Trochu vás zarazí, když na tomto místě potkáte ženy zahalené do burky. Co si asi myslí? Proč sem přišly? Ale to je Amerika. Po všem co prožila, je to stále velkorysá země. Dnes už opatrnější, ale pořád velmi, velmi otevřená.
GALERIE
Bedřich Ludvík v NY
Odcházíte a náhle uslyšíte nad hlavou zvuk letadla. Ohlédnete se a strnete. K zářivému hranolu mrakodrapu se blíží letadlo. Jako tenkrát, pamatujete? Zatají se vám dech. Rozhlédnete se po lidech kolem. Nikdo nic nevidí – jako tenkrát. Letadlo proletí daleko za mrakodrapem, aniž si toho kdokoliv všimne. Franz Kafka svůj romám Amerika nedokončil. Vím to, protože jsem byl dramaturgem českého filmu Amerika. A tak je to správné – Amerika je nedokončitelná.