V neděli 18. května si Krymští Tataři připomínali 70. výročí brutální masové deportace ze své vlasti na Krymu. Svým rozsahem se jednalo o jednu z největších akcí podobného typu, kterou předčí už snad jen podobná masová deportace Čečenců. Oficiálně se tehdy jednalo o trest za údajnou kolaboraci s nacistickými okupanty. Sami Krymští Tataři označují svojí násilnou deportaci převážně do střední Asie za genocidu a tvrdí, že v jejím důsledku zemřela až téměř polovina příslušníků jejich národa.
Krymští Tataři opět pod „sovětskou“ kuratelou?
Vzhledem k elitnímu charakteru Krymu byla Krymským Tatarům povolena repatriace (respektive přestalo jim být bráněno v návratu) až na konci 80. let minulého století na sklonku existence Sovětského svazu. Jednalo se ale o návrat na zcela jiný Krym. Po staleté přítomnosti Krymských Tatarů na něm příliš mnoho nezůstalo. Sovětský režim důsledně ničil krymskotatarské památky a došlo i takřka ke kompletní výměně populace a změně toponymie celého poloostrova. Právě proto je dodnes na Krymu obrovská koncentrace sídel s typicky sovětským příznakem: Okťabrskoje, Pěrvomajskoje, Krasnogvardějskoje, Kirovskoje, Čapajevka, Lenino nebo Sovětskij.
GALERIE
Deportace krymských Tatarů
Ukrajina se ke Krymským Tatarům chovala do značné míry macešsky a příliš se jim neodměňovala za jejich loajalitu. Problémy s občanstvím (mnozí, kteří se vrátili na konci existence Sovětského svazu, měli buď občanství republiky, do které byli vyhnáni – převážně Uzbekistánu – nebo neměli žádné), sociálně-ekonomickou situací nebo například restitucemi majetku a tak zvané samozachvaty, kdy Krymští Tataři při nečinnosti úřadů sami zabírali svůj bývalý majetek, se řešily velmi dlouho a mnohdy nebyly vyřešeny dodnes. I přesto ale Ukrajina nikdy vůči nim neužila žádných aktivních represí.
Rusko, které Krym právě v předvečer 70. výročí deportace anektovalo, se původně rétoricky slovy prezidenta Putina snažilo získat Krymské Tatary na svou stranu. Bylo jim přislíbeno řešení všech dlouhodobých problémů a dodržování veškerých menšinových práv. Realita je ale pochopitelně zcela jiná, což výmluvně ilustruje charakter ruského režimu. Bývalý dlouholetý vůdce krymskotatarského hnutí (který však má stále obrovskou neformální autoritu) a ukrajinský poslanec Mustafa Džemilev nebyl opakovaně vpuštěn na Krym. V ukrajinských médiích se také opakovaně objevují informace o konfliktech Medžlisu – neoficiálního, ale voleného orgánu zastupujícího krymskotatarskou menšinu – s krymskými úřady nebo o masovém předvolávání Krymských Tatarů na policii. Velký rozruch vzbudilo například i to, že si Krymští Tataři “dovolili“ ponechat na budově Medžlisu ukrajinskou vlajku.
Symbolickým vyvrcholením pak byly připomínkové akce deportace. Poprvé od pádu SSSR nebyly povoleny v centru Simferopolu, které bylo obehnáno bezpečnostními jednotkami. Krymští Tataři se proto sešli na předměstí, přičemž shromáždění bylo – stejně jako na jiných místech, například v bývalém hlavním městě Krymského chanátu Bachčisaraji – rušeno nízko létajícími vrtulníky.
Chování krymských (dnes fakticky ruských) úřadů vůči Krymským Tatarům je výmluvným svědectvím o charakteru současného ruského režimu. A právě proto stojí za to sledovat osudy tohoto národa s tragickou historií, který se proti své vůli ze dne na den fakticky ocitl v jiné zemi. Situace Krymských Tatarů je o to komplikovanější, že nemají (pokud nepočítáme Ukrajinu) vlastní stát, který by je mohl podporovat zvenčí, a tudíž jejich další osud závisí takřka výhradně na postoji ruského režimu.