Že by Rusko mohlo napadnout Ukrajinu, si novinář Ondřej Soukup připustil teprve pár dní před začátkem plnohodnotné invaze loni v únoru. V televizi právě sledoval projev Vladimira Putina o uznání povstaleckých republik na východě Ukrajiny. „Držel jsem skleničku s vínem, úplně jsem ztuhl a řekl jsem si: ‚Tak a teď máme problém, protože racionalita právě skončila,‘“ vzpomíná v podcastu Background ČT24. Zkušený zahraniční reportér letos po šestnácti letech odešel z Hospodářských novin do Českého rozhlasu, za který se už brzy znovu vydá reportovat o ruské válce na Ukrajině.
Když bylo Ondřeji Soukupovi dvanáct let, oznámil mu táta, že za rok pojedou do Moskvy. „Radost jsme z toho se sestrou rozhodně neměli,“ vybavuje si okamžik, který předurčil jeho profesní dráhu. A to i přes to, že si při návratu do Československa v roce 1989 říkal, že o Rusku už nechce minimálně deset let slyšet. „Dopadlo to přesně naopak,“ usmívá se.
Soukup studoval archivnictví, podobě jako řada lidí ale „využil“ sametové revoluce a začal cestovat po Evropě. K archivům se však nakonec vrátil, když v roce 1994 nastoupil do redakce Svobodné Evropy. „Hledali archiváře, který by uměl česky, rusky a anglicky, a těch tolik nebylo,“ popisuje. Ruštinu využil i při pozdější práci pro Člověka v tísni nebo v Ústavu mezinárodních vztahů.
Tři čtvrtiny novinářů v zahraničí
Právě během práce v ústavu spadajícím pod ministerstvo zahraničí Soukup poznal ruská média, která podle něj byla na začátku devadesátých let poměrně svobodná. „Lámat se to začalo někdy okolo roku 1996, kdy majitelé začali na novináře čím dál více tlačit,“ říká a spojuje to s finančním tlakem politiků. „V roce 1996 všechny velké televize podpořily Borise Jelcina a daly tím signál, že novináři jsou na prodej. Tuto lekci si pak osvojil tehdejší šéf tajné služby FSB, jakýsi Vladimir Putin.“
Nezávislost ruských médií se podle Soukupa ještě zhoršila právě po Putinově nástupu do Kremlu. „Jako první ovládl velké televize. Jejich majitelé Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij museli odejít. Berezovskij to pochopil jako první, takže odletěl do Londýna, Gusinskij na to potřeboval asi týden v celé předběžného zadržení,“ vysvětluje.
Někteří novináři z Ruska také odešli, jiní začali místo o politice psát třeba o ekonomických tématech. „To pak také skončilo, vzhledem k tomu, že ekonomiku ovládají lidé kolem Putina. Teď už je situace taková, že z novinářů, se kterými jsem se přátelil a uznával jsem je, jsou tak tři čtvrtiny v zahraničí,“ počítá Soukup a připomíná, že po začátku invaze a zpřísnění zákonů skončila i rozhlasová stanice Echo Moskvy.
Česko není pro Rusko plnohodnotná země
Tlak na novináře zažil i sám Soukup, kterému Rusko v roce 2016 odmítlo udělit vízum. Podle něj šlo o odvetný krok kvůli dvěma ruským zpravodajům, kterým krátce předtím neprodloužilo akreditaci Česko. „Myslím si, že tehdy, ale ostatně i dnes, Rusko nevnímá Česko jako plnohodnotnou zemi. My nejsme hráč. Jsme prostě Hobitín, který je hezký a vaří tu dobré pivo, ale to je tak všechno,“ odmítá, že by neudělení víza souviselo s jeho prací.
Za varovný signál pro vývoj v Rusku označuje Soukup rovněž měnící se rétoriku. „Ještě v roce 2001 hovořil Putin o tom, že by Rusko mohlo vstoupit do NATO, pak se během krátkého prezidentství Dmitrije Medvěděva mluvilo o větší spolupráci se Západem,“ vybavuje si. „Od roku 2010 jsem začal více sledovat výroky ruských představitelů o tom, že je Západ chce zničit,“ naráží novinář na to, že i Putin už šíří výmysly konspirátorů.
„Třeba úplně bizarní výrok bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, která měla prohlásit, že je potřeba Rusku sebrat Sibiř. Pak se ukázalo, že ta zpráva je založená na rozhovoru s jedním šíleným generálem, který tvrdil, že sestrojil přístroj, který umí číst sny, a že si to Albrightová myslela ve snu,“ vypráví Soukup. „Tenkrát jsem si uvědomil, že jsou dvě varianty. Buď je to pro vnitřní spotřebu, nebo tomu opravdu věří. Bohužel se ukázalo, že tomu opravdu věří.“
Místo raftu frontová linie
Zklamaný z událostí v Rusku byl novinář Českého rozhlasu i po loňském začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu. „Deset dní před začátkem jsem se vracel z Mariupolu a byl jsem přesvědčen, že žádná válka nebude, protože to nedává smysl,“ upozorňuje na to, že zatímco v roce 2015, kdy město odráželo útok povstalců, byla půlka obyvatel proruských, tak o sedm let později nikdo o východního souseda nestál.
„Říkal jsem si, že to Rusové musí vědět. Zlom byl pro mě víkend před válkou, kdy Putin pronesl proslov o uznání samostatnosti Luhanské a Doněcké lidové republiky,“ vzpomíná na jeho slova o Ukrajině jako umělém státu vytvořeném Leninem a odstraňování soch. „Pak se podíval do kamery a řekl: ‚Dobře, chcete dekomunizaci? Tak klidně.‘ A já si pamatuju, jak jsem držel skleničku s vínem, úplně jsem ztuhl a řekl jsem si: ‚Tak a teď máme problém, protože racionalita právě skončila,‘“ popisuje okamžik, kdy si hrozbu války poprvé připustil.
Na Ukrajině od té doby několikrát byl, brzy se tam opět chystá. „Pro mě to nejsou abstraktní záležitosti. Do Bachmutu jsem jezdil kvůli krásným solným dolům, ve kterých se ukládalo šampaňské. V Avdijivce jsem byl v koksovně, řeka Severský Doněc pro mě není frontová linie, tam jsem jezdil na raftu,“ říká s tím, že novináři můžou pomáhat civilistům s léky nebo jídlem. „Objektivitu to nijak neohrožuje.“
O invazi Soukup často diskutuje se svojí manželkou pocházející z Ruska, která je také novinářkou. „Já jsem oproti ní Putinversteher,“ naráží na německý termín označující lidi obhajující ruského prezidenta. Soukup se kvůli ní v roce 2006 přestěhoval do Moskvy, odkud pak začal psát pro Hospodářské noviny, později odjeli do Česka. Letos v březnu, po šestnácti letech, odešel do Českého rozhlasu, kde by měl na podzim spustit podcast s Josefem Pazderkou o Rusku i Ukrajině. „Vzhledem k tomu, že Josef je obrovský odborník, tak by se nám to snad mohlo povést,“ uzavírá.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.
