Praha - Realistickou komedii Zoufalci natočila Jitka Rudolfová (* 1979) o šestici svých bilancujících vrstevníků. Všem je kolem třiceti a mají nejvyšší čas, aby věci, o kterých snili, začali realizovat. Jejich rodiče v jejich věku už měli dům, strom, syna (dceru), ale oni zatím zůstávají povětšinou u plánů až…, tak… Odstěhovali se sice z malého Jablonce do velké Prahy a už vědí, co v životě nechtějí, ale zároveň ještě nepřišli na to, co by chtěli. Každý z nich je určitým způsobem zoufalý a každý hledá cestu, jak být životě spokojený a přitom nebýt sám.
Zoufalci, takoví normální třicátníci
Stejně jako filmová šestice zoufalců pochází i Jitka Rudolfová z Jablonce. K napsání jednotlivých postav ji inspirovaly příběhy jejích skutečných známých. „Nemůžu tvrdit, že film je reálným příběhem, je spíše ovlivněn realitou životů,“ upřesňuje ale Rudolfová (ovšem, kdo reálné „předlohy“ trochu zná, pozná je). Dodává, že titul filmu zamýšlela spíše jako nadsázku. „Zoufalství jednotlivých postav mi totiž připadá velmi přirozené. Mohl by to být příběh většiny z nás,“ domnívá se.
Socioložka Linda (30) měla „výrazně hezký dětství, rodiče i kluky“. Jediné, co neměla pěkné, byla puberta, kdy si připadala ošklivá. A ani teď, ve třiceti, není její život bez chybičky na kráse. Přála by si otěhotnět, ale zatím má doma jen kotě a přítele, který je sám spíš takové přerostlé dítě. Navíc se sem tam platonicky zamilovává do jiných dívek. Jenže Linda ví, že její síla je v tom, že to všechno vydrží.
Dagmara (34) děti má, dokonce dvě. Vždycky chtěla mít v Praze byt s telefonem, ale její priority se už trochu změnily – na prvním místě má teď zdraví, pak lásku a v závěsu harmonickou rodinu. „Samozřejmě, že jsem s tebou šťastný, vždyť tě přeci miluju,“ ujišťuje jí manžel, ale Dagmara si není u sebe jistá ani jedním z toho.
Silvie (30) děti nemá a ani po nich netouží, vlastně je nemá příliš ráda. Žije ovšem dost promiskuitně, takže se lehce může stát, že se jí může splnit i to, co si nepřeje. Všechny její problémy vycházejí z porodního traumatu, což trochu omlouvá, že pije víc, než by chtěla.
Silviinu zálibu v alkoholu Otakar (31) dobře chápe. Pije rád ve společnosti, ale i když je doma sám - a proto, že je sám. Má pocit, že všichni něco mají, jen on ne. Je vystudovaný inženýr, ale pracuje v call centru, je gay, ale nenašel ještě vhodnou chvíli, kdy o své sexuální orientaci říct rodičům. Nakonec ji najde i pro něho dost nečekaně – na tátově pohřbu.
Ota chodil sedm let s Tondou (31), který je do svého expřítele pořád trochu zamilovaný. Do Prahy se přestěhovat vlastně ani nechtěl a říká, že první čtyři měsíce pil asi čtyři litry vína denně, aby si na velkoměsto vůbec zvykl. Moc rád by si našel nový vztah. A protože člověk nikdy neví, kdy toho pravého potká, nosí si s sebou pro všechny případy na první schůzku kartáček na zuby a tričko na spaní, i když samozřejmě nespí s nikým, koho nezná.
Radim (31) gay není. Má přítelkyni, která ho podvádí se svým bývalým přítelem, ale on jí všechno odpouští, i když ví, že si ho pak neváží. Ona je totiž ta pravá. Radim ve vztazích přelétavý není, o to víc ale propadává stále novým zálibám. Chtěl by všechno umět, vědět, dělat a nakonec vždycky sice dělá všechno, ale nic pořádně. Včetně studia peďáku, ve kterém úspěšně pokračuje už devátým rokem.
Zoufalce Rudolfová nepojala jako pouhé vyprávění příběhu. Souvislejší děj diváky čeká vlastně až v druhé polovině filmu poté, kdy se všech šest přátel sejde na večírku ve svém rodném městě. Rozhodnou se, že zrealizují svůj dávný plán a odstěhují se společně na statek. První polovina snímku, v níž se jednotliví zoufalci představují, koketuje s dokumentárními postupy. „Chtěla jsem, aby film v určitých ohledech fungoval ve stylu proudění myšlenek v našem vědomí, kdy často dochází k vytváření nečekaných kontextů a významů. Každá z postav má své problémy, které by se měly vzájemně doplňovat – je to vlastně druh mozaiky,“ zdůvodňuje režisérka.
Podobně si pohrála i s propojením filmového obrazu a zvuku. Postavy své chování na plátně divákovi „dokomentovávají“. Záměrem Rudolfové bylo dokreslit vnitřní rozpoložení postav: „Proto je také zvukové stylizace nahuštěněji užíváno v první části filmu, kdy se jakoby vkrádáme do intimity života jednotlivých hrdinů, do jejich samot. Chtěla jsem, aby tu zvuk fungoval jako jistá část podvědomí,“ dodává Rudolfová.
Film vznikl v dílně Věry Chytilové, u níž Rudolfová studovala režii. „Do jaké míry jsem jí ovlivněna, neumím odhadnout, protože každý se snaží nalézt si tu svou vlastní cestu. Jisté je, že si na ní cením vedle jejího spontánního přístupu k filmu zejména toho, že jsem si uvědomila, jak je důležité přemýšlet nad tématem scénáře filmu,“ podotkla Rudolfová k vlivu slavné režisérky na svůj snímek.
I když Rudolfová spadá do stejné věkové kategorie jako hrdinové Zoufalců, přiznává, že podtitul scénáře Životní bilance ve třiceti myslela spíše s komickým podtextem. „Zajímalo mě, do jaké míry může člověk ve třiceti bilancovat. Já osobně si myslím, že jsem toho v životě ještě moc neudělala,“ tvrdí.
Zoufalci – v kinech: od 12. 11.; scénář a režie: Jitka Rudolfová; kamera: Michael Kaboš; koproducent: Česká televize; hrají: Simona Babčáková (Dagmara), Jakub Žáček (Otakar), Zuzana Onufráková (Silvie), Václav Neužil (Radim), Pavlína Štorková (Linda), Michal Kern (Tonda), Jaroslav Plesl (manžel Dagmary), Jiří Havelka (Zdeněk, přítel Lindy) aj.
GALERIE
Václav Neužil (Radim) ve filmu Zoufalci