Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje komplikovaný osobní život. A pak je tu přítomnost: stárnutí a s ním související „neviditelnost“ a také mezigenerační nepochopení s dcerou. Hrdinka románu je a zároveň i není alter egem autorky knihy – spisovatelky Petry Hůlové. Svůj dvanáctý titul nazvala Nejvyšší karta.
Petra Hůlová vytáhla Nejvyšší kartu. Je o kulturních válkách i ženské neviditelnosti, říká
Petra Hůlová vydala román Nejvyšší karta (zdroj: ČT24)
Vypravěčka příběhu, spisovatelka Sylvie, objíždí besedy s novým souborem feministických esejí. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému, iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Deníky, v nichž tento vztah zaznamenala, objeví její dcera, přečte si je a matku, vůči níž se nevybíravě vymezuje, se zápisky konfrontuje.
Konfrontace se odehrává na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů i rozličných podob společenského aktivismu. Mezi matkou a dcerou vzniká mezigenerační rozpor a Sylvie je nucená svoje postoje přehodnocovat.
„Reflektuje svoje feministické působení. Jedna věc je něco deklarovat a druhá věc je ten každodenní život. Je to něco, co se týká kulturních válek, které dneska vedeme, i o tom, jak je někdy těžké se domluvit napříč generacemi,“ podotýká Petra Hůlová.
Vypravěčka se navíc vyrovnává s vlastním stárnutím. „Je to i o určitém smíření, které se týká ženské neviditelnosti. Syndromu, s nímž se každá ženská setká, když přestane být žádoucí,“ vysvětluje autorka.
Tak trochu Hůlová
Sylvie Novak ve svém příběhu bilancuje jak svoje vztahy, tak svoji spisovatelskou kariéru. Sama Hůlová pak tvrdí, že hrdinka románu tak trochu je a tak trochu není právě Petra Hůlová. Nejvyšší kartu považuje za jednu ze svých nejlepších knih. „I proto, že všechny příběhy postav jsou uzavřené,“ podotkla.
Ve svém nejnovějším románu ustupuje autorka od hovorového jazyka, který byl pro její tvorbu příznačný. Nespisovné jsou tentokrát jen promluvy postav.