První díly Harryho Pottera a Pána prstenů přišly do českých kin přesně před dvaceti lety a jen pár týdnů po sobě. Současně zcela změnily způsob, jak Češi chodili do kina. S uvedením hitových adaptací populárních knih je u nás spojen zlatý věk multikin, která po hlavním městě začala ve velkém expandovat do jiných krajů. ČT24 oslovila tehdejší distributory, kinaře i tvůrce dabingu, aby zavzpomínali na to, v jaké atmosféře pomáhali dvěma ikonickým titulům za diváky.
První část prstenovské trilogie s podtitulem Společenstvo prstenu měla v českých kinech premiéru 10. ledna 2002, o tři týdny později, než viděli snímek první diváci v USA. České publikum, namlsané trailery, však původně nemělo tak dlouho čekat, protože hobity měla do kin doprovodit už v prosinci distribuční společnost Space Films. Ta ale zkrachovala, ačkoliv ještě před svým koncem začala pro snímek chystat české znění.
„Pána prstenů jsme začali připravovat jako dabing pro kina a režisér Peter Jackson osobně hodnotil voice testy,“ vzpomíná po dvaceti letech dabingový režisér Petr Sitár. Šlo o tak prestižní projekt, že například o jednu roli, hraničáře Aragorna, se ucházeli tři známí herci, konkrétně Jan Šťastný, Michal Dlouhý a Ondřej Vetchý. „Jsem moc hrdý na slova uznání, které nám Jackson poslal na adresu našich hereckých adeptů na hlavní role,“ říká Sitár s tím, že snímek se ale nakonec posílal do kin s titulky, na nichž se podílela překladatelka knihy Stanislava Pošustová.
Změnil se totiž distributor i jeho strategie. Společenstvo do kin poslala česká filiálka hollywoodského studia Warner Bros. (v Česku nyní již přímé zastoupení nemá), a ta usoudila, že dabing by se pro Jacksonovu vizi nehodil. Uvedení v Česku měl ve firmě tehdy na starost Zdeněk Sedláček, který dnes připouští, že sílu filmu předem s kolegy úplně neodhadli.
„Kniha byla na trhu už několik let zpátky. Nebyly sociální sítě a u nás to nevykazovalo znaky obrovského blockbusteru, který by byl strašně známý. Byla práce, abychom to dostali k divákům. Tu práci jsme měli ale usnadněnou skvělou filmařinou a trailery,“ vzpomíná nyní Sedláček. Firma Warner Bros. CZ tehdy očekávala tržby kolem šesti milionů korun za premiérový víkend.
Něco se děje
Že se ale děje něco velkého, se ukázalo ve chvíli, kdy se spustil předprodej. V multiplexech, které už zejména v Praze a Brně fungovaly, se na první dny většina představení vyprodala. Společenstvo prstenu šlo do kin ještě na klasických filmových kopiích, těch bylo devětadvacet, nejvíce v novodobé historii. Pětadvacet jich měl předtím Tmavomodrý svět Jana Svěráka.
Oficiální českou premiéru na pozvánky si nenechaly ujít špičky politického a společenského života, do tehdejšího hostivařského multiplexu Cinema Ster Century dorazil i premiér Miloš Zeman s manželkou Ivanou. Podle Večerníku Praha se na snímek „velmi těšil“, a i když přišel pozdě, na konci byl „příjemně překvapený“. Fantasy spektákl poprvé ve velké míře doprovázely i půlnoční projekce, které se v pozdějších letech u očekávaných snímků staly standardem.
V pondělí po víkendových projekcích pak dorazila první čísla návštěvnosti. Oproti předpokladům distributora na film dorazilo dvakrát tolik lidí, konkrétně 118 465, kteří v pokladnách kin nechali přes třináct milionů korun. To představovalo největší otevírací víkend v historii České republiky, který navíc překonal psychologickou stotisícovou hranici. V dalších letech a dekádách sice velké filmy, zejména od Marvelu, udělají i třikrát větší čísla, budou mít ale naprosto nepoměrně větší množství pláten i mnohem dražší vstupenky.
Regiony si musely počkat
„Ten film byl poměrně dlouhý, takže uvedení v menších kinech za den mohly být třeba tři, na rozdíl od jiných titulů, které je možné uvést šestkrát za den. Úspěch to byl úžasný. Představení bylo méně, ale návštěvnost byla obrovská,“ vzpomíná na premiérový víkend Sedláček.
O Společenstvo byl obrovský zájem všude, do Česka například mířily i autobusy z Polska, kde měla premiéra zpoždění. Mimo velká města ale museli fanoušci dlouho čekat, až k nim kopie dorazí, což je se současnou digitální distribucí nemyslitelné. Například kino Střelnice v Jindřichově Hradci hrálo film až na začátku března, do menších měst dorazila kopie i později.
Pro hobity na nádraží
Když krátce po premiéře doputovala do již zrušeného budějovického kina Vesmír, před pokladnami se tlačily stovky lidí. „Nápor, který ve středu nastal, jsme ještě nezažili u žádného z filmů. Ani třeba u Titaniku či Tmavomodrého světa,“ sdělila tehdy pro Českobudějovický deník provozní kina.
„To jsou naše poslední šance vydělat, než začne fungovat nové multikino na sídlišti Máj,“ doplnila pochmurně. V té době totiž zažívaly boom multiplexy i v jiných městech než jen v Praze a v Brně, a malá kina se jich tehdy obávala. Hned dvacet kopií Společenstva totiž po premiéře pohltila. V Budějovicích na sídlišti Máj zrovna otevírala tamní pobočka CineStaru.
Na zahájení nyní vzpomíná Svatava Kopečková, jeho dlouholetá manažerka, která zrovna Společenstvo viděla poprvé v multiplexu v Ostravě, kde se zaučovala. „Tehdy byly filmy doručovány v legendárních kovových zelených či oranžových krabicích – poštou či vlakem. Aby se nedostaly do nepovolaných rukou, nepřicházel celý film najednou, ale po částech, někdy i pod jiným názvem. Pamatuji si, že jsem velice ráda jezdila pro tyto krabice s tímto vzácným obsahem na nádraží a jako velký poklad je odvážela do kina,“ vzpomíná na dobu před dvaceti lety. Jedna kopie ale byla málo. A zájem obrovský.
Nejen v jejím kině se tak muselo přistoupit k vynálezu tehdejší doby, takzvanému interlocku. Připravený filmový pás umístěný na plotrech vedl do promítačky, odkud po promítnutí zamířil na kladky umístěné na zdi, a poté ubíhal na další sál. Takto důmyslný systém pomáhal promítat z jedné kopie na pěti sálech, samozřejmě s určitým časovým zpožděním.
„Pro diváky to byla veliká paráda, pro nás obsluhu kina nebývalý stres, protože při jakékoliv malé technické závadě se přestalo promítat všude a divákům nastala neočekávaná přestávka. Stačilo, aby vypadla hmoždinka ze zdi a nastal pro mě hororový scénář. Naštěstí k těmto situacím nedocházelo často a vždy se diváci dočkali konce,“ říká nyní Kopečková.
Manažerka vzpomíná na to, že později se použila i další možnost, jak vyjít s jednou kopií, a tou byla pauza. „Se svolením distributora se film rozdělil na dvě části, po odpromítnutí první části následovala přestávka, promítači přenesli tuto první část na jiný sál, kde se mohlo promítat další představení. Logisticky to byly velmi náročné akce, ale tak jsme mohli uspokojit velké množství diváků. Ve srovnání s dnešní dobou, kdy můžeme z dataprojektorů promítat jakékoliv množství filmových kopií, je to opravdu historie,“ doplňuje.
Delegace z Hollywoodu
Na adaptaci Tolkienovy knihy se chodilo vícekrát, lidé film chtěli vidět znovu s přáteli či partnery, a okamžitě se vzedmula vlna očekávání dalších pokračování. Ta se i s prvním dílem točila naráz, přičemž na Novém Zélandě každý rok proběhly pouze dotáčky. Jako všude na světě, ani v Česku recenze nešetřily chválou.
„Když Společenstvo skončilo, měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych se právě vrátil z jiného světa. Měl jsem podobné pocity kdysi dávno, když jsem poprvé viděl Dobyvatele ztracené archy nebo E.T. – Mimozemšťana. Později přestaly a myslel jsem si, že to je tím, jak stárnu. Ale ne. Ono to bylo tím, že už dneska skoro nikdo neumí točit magické filmy,“ psal tehdy filmový recenzent František Fuka.
Mediální archiv ovšem dokáže vydat rezervovanější ohlasy řadových diváků. „Tři hodiny tady sedím v nepohodlném křesle, které už není nejmodernější, všechno mě bolí, a ještě se vlastně nic nedozvím. Jak to proboha dopadne? Že to nebude mít konec, v žádné reklamě samozřejmě neřekli,“ citoval před dvaceti lety Plzeňský deník neznámého muže ve středním věku.
„Asi jsme byli opravdu úspěšní,“ směje se nyní Sedláček, který film do Česka za Warner Bros. uváděl. Vzpomíná, že po uvedení Pána prstenů do Česka dokonce přijela delegace studia New Line Cinema, které filmy vyrobilo, a českým distributorům gratulovalo k úspěchu. Společenstvo totiž tehdy v kinech celkově vydělalo devadesát milionů korun.
„Spíš sem jezdili na kontroly, ale tohle byla přátelská akce. Vnímali to jako úspěch,“ dodává muž, který si ale po úspěchu neodpočinul. Už několik týdnů po cestě Středozemí musel řešit jiný titul. Do českých kin se řítil první díl Harryho Pottera.
Třistastránkový manuál
Světová premiéra Kamene mudrců proběhla v Londýně v listopadu 2001, kdy zrovna v Česku za obrovského zájmu knižně vychází čtvrtý díl Harry Potter a Ohnivý pohár. Autorka J. K. Rowlingová souběžně psala páté pokračování, Fénixův řád a v médiích musela vyvracet, že nemá tvůrčí blok – pouze nikdy neřekla, že bude psát rychle. Filmový Kámen mudrců v režii Chrise Columbuse měl v českých kinech premiéru 14. února 2002.
U tak očekáváného titulu by byl dnes jiný než globální start v jeden den skoro nemyslitelný, kolem přelomu milénia v Česku ale přibližně dvě třetiny hollywoodských premiér přicházely do kin s dvouměsíčním až tříměsíčním zpožděním. Důvodem byly strategické dohody mezi distributory, ale i finance, protože pro výrobu kopií s titulky se čekalo, až se daná kopie vyřadí z amerického kina.
„Okolo Harryho Pottera byla přísná opatření a pravidla, co se týká uvedení a reportingu. Byl k tomu třistastránkový manuál,“ říká Sedláček. Ten obsahoval informace o tom, kolik milimetrů má mít které logo i jakým způsobem pouze může být použito. „Byla tam ještě specialita, že veškeré promo aktivity schvaluje přímo paní Rowlingová, která to zásadně nestíhala, takže některé akce se nestihly schválit ani do premiéry,“ dodává Sedláček s tím, že šlo doslova o „přebyrokratizovaný film“.
Kotek se topil v lavoru
Ještě větší péče se pak věnovala dabingu, jenž byl oproti Společenstvu samozřejmostí. A znovu se jím zabýval Petr Sitár, který ale prý hned nevěděl, že mu pod rukama vzniká hit. „Když se poprvé ozvali Warner Bros., abychom se na ten projekt připravili, nevěděli jsme o něm nic kromě novinové zprávy, že v Anglii vyšel čtenářský hit o kouzelnickém učni. Až během přípravy a realizace jsme pochopili, jaký projekt se nám dostal do rukou. Tento dabing byl specifický tím, že průběžně narůstal na významu,“ vzpomíná.
I u Pottera se o různé role ucházelo více herců, které schvalovala zahraniční centrála. Hlas hlavnímu hrdinovi nakonec propůjčil tehdy čtrnáctiletý Vojtěch Kotek. „Vojta byl už v té době výjimečný kluk, v podstatě profík, pracovalo se s ním úplně jinak než s ostatními dětmi,“ popisuje Sitár.
Obsadit ale bylo potřeba šedesát postav, v podstatě dvojnásobek oproti standardnímu dabingu. Bylo vyžadováno, aby každý charakter měl originální hlas. S překladem pak pomáhal dnes již zesnulý překladatel Pavel Medek, jenž se svým bratrem Vladimírem pracoval i na knihách.
„Finální mix probíhal v prestižním londýnském studiu Pinewood,“ říká Sitár. „Jsou to projekty, které každý zná a já jsem je dělal velmi rád a dodnes rád na tu práci vzpomínám. Třeba i na to, jak jsme Vojtu Kotka topili v lavoru, když jsme točili podvodní záběry, aby mu to bublalo. Dnes už by se to vyřešilo technologicky,“ směje se muž, který se dabingu věnuje jako režisér skoro třicet let.
„Největší úskalí bylo zkrotit bandu rozjívených předpubertálních dětí, které se snažily nám v pauzách demontovat studio. Dělám si legraci, všichni byli fajn,“ říká s tím, že v týmu debatovali hlavně o výslovnostech, kdy se řešilo, jak se vlastně bude hlavním postavám říkat. „Jestli budeme Harrymu říkat Hary nebo Hery. Nebo Hermioně Hermajný, Hermína nebo Hermiona. Kdo ty filmy zná, tak ví, jak to dopadlo,“ říká nyní Sitár.
Film se změnil v byznys
Co se týče tržeb, Kámen mudrců Společenstvo nepřekonal, distribuční společnost Warner Bros. CZ si však nestěžovala. I první kouzelnické dobrodružství se za první víkend dostalo do čela návštěvnosti českých kin, za první víkend ho ve dvaceti kinosálech vidělo 93 605 diváků a tržby dosáhly 9,6 milionu korun. Návštěvnost zvedaly i školní výpravy, avšak i v tomto případě se některé okresní premiéry konaly ještě během dubna či května – například v Semilech nebo v Turnově.
České ohlasy od novinářů byly více rozpolcené. Ondřej Vosmík, který se označil za „potterofila“ napsal, že „většina věcí a lidí ve filmu vypadá přesně tak, jak jsem si je představoval“, Tomáš Baldýnský byl rezervovanější.
„Knihy Rowlingové jsou v podstatě už připravené filmové scénáře, které dokáže zfilmovat cvičená opice,“ konstatoval a Darina Křivánková s ním částečně souhlasila. „Film budí dojem, že si ho spisovatelka režírovala sama a Columbus posloužil pouze jako realizátor jejích nápadů,“ uvedla. „Ať už to ve skutečnosti bylo jakkoli, výsledek dopadl nad očekávání,“ napsala smířlivě.
Premiéry Společenstva prstenu i Kamene mudrců byly zlomové ještě v jiném ohledu. Film se tehdy změnil ve franšízový byznys s navázaným merchandisingem, jenž začal agresivně růst. Multiplexy uspokojovaly více lidí, vytvářela se atmosféra očekávání, internetové šuškandy, teaserů a trailerů na budoucí filmové hity.
Lidé vzali útokem knihkupectví i hračkářství, kde se s premiérou potterovských filmů zvýšily tržby až osminásobně. Nejdražší byl v době premiér prvních filmů model bradavického hradu z lega za necelých pět tisíc korun, v Tescu se zase nejvíce prodávaly konzervy se zelenými fazolemi s potterovským motivem, psaly před dvaceti lety Hospodářské noviny. Na dračku šly také školní potřeby či aktovky s příslušnými motivy.
Když pak Kámen mudrců i Společenstvo vyšly na videu, ve videopůjčovnách byly pořadníky, existovaly ale brzy i pirátské kopie na DVD. V Česku se mimochodem ze strachu před piráty dlouho nevydávaly audionahrávky Harryho Pottera na CD, ale pouze na kazetách, aby je piráti „nepřepalovali“. Stejné opatření platilo v celé východní Evropě.
Zavřená stanice metra
Sedláček na přelom milénia současně vzpomíná jako na dobu, kdy premiéry filmů byly událostmi, na nichž se nešetřilo. Vzpomíná třeba, že se kvůli jedné z premiér uzavřela v noci stanice metra Muzeum, nebo se konaly kostýmní akce zrovna k Harrymu Potterovi nebo ke Kubrickovu Eyes Wide Shut.
„Dělali jsme i velkou party k prvnímu Matrixu ve zrušené továrně v Karlíně, kam mohl dorazit každý, kdo měl lístek z kina, zadarmo. Dorazilo asi pět tisíc lidí, celá továrna byla nasvícená lasery,“ vzpomíná a přitakává, že tehdy byl celý byznys skutečně v rozpuku.
Ani Kopečková se vyvolávání vzpomínek nebrání. „Závěrečný díl Pána prstenů: Návrat krále? To bylo doslova narvané kino se skvělou atmosférou. Diváci často chodili na pokračování těchto titulů v kostýmech, nalíčení, s rekvizitami. Prostě jsme si to všichni užívali,“ míní. „Jsem ráda, že jsem mohla být součástí této doby. Stres a pracovní vytížení takové zážitky vyvážily.“
