Simone de Beauvoirová se nenarodila ženou, ale myslitelkou. Její Nerozlučné se brání konvencím

I v českém překladu už vyšly Nerozlučné, dosud nepublikovaná kniha Simone de Beauvoirové. Názory francouzské filozofky a významné osobnosti feministického hnutí ovlivnily celé generace. O odkaz Simone de Beauvoirové pečuje její adoptivní dcera.

„Nerodíme se ženou, stáváme se jí,“ tvrdila Simone de Beauvoirová ve svém nejslavnějším díle. Když Druhé pohlaví v roce 1949 vyšlo, vzbudilo pořádný poprask. Katolická církev autorku odsuzovala za kapitoly o sexualitě a ženské homosexualitě, komunisté knihu označovali za zpátečnickou. Beauvoirová analýzu ženy a obhajobu jejích práv opřela o historická, sociologická i sexuologická fakta.

O sexualitě poučila i Čechoslováky

Teprve další vydání Druhého pohlaví v roce 1968 inspirovalo hnutí za emancipaci žen. Kniha byla přeložena do čtyřiceti jazyků. Ve stejném roce přijela Simone de Beauvoirová do Prahy jako doprovod svého životního partnera, marxistického filozofa Jeana-Paula Sartra. Zásadní kniha esejí o roli ženy rezonovala i v Československu, kde vyšla o dva roky dříve.

„Čtenáři i čtenářky na knihu reagovali v časopisech, jako byla Vlasta, a dávali mnohým pozorováním de Beauvoirové za pravdu. Pro mnohé ženy informace v knize představovaly základní informace o sexualitě,“ podotýká Ľubica Kobová z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Na památku Zazy

Odpor proti svazujícím konvencím obsahují i Nerozlučné. Ve Francii vyšel titul teprve loni, autorka svůj příběh považovala za příliš intimní, než aby ho publikovala. Autobiografickou novelu připravila k vydání až její adoptivní dcera Sylvie Le Bonová. „Chtěla tehdy změnit žánr, posunout se od románové fikce k autobiografii. V roce 1954 napsala tuto novelu, která se ale opět stočila k fikci. Nebyla s tím spokojená. Dala ji přečíst Sartrovi a ten si také myslel, že přece chtěla dělat něco jiného,“ vysvětluje.

Nerozlučné jsou příběhem hlubokého přátelství dvou dívek. Sdílejí dramata svých prvních milostných vzplanutí, spojuje je ale i odpor ke společenským konvencím a tradiční ženské roli v životě. K napsání Beauvoirovou přivedl stesk po přítelkyni Élisabeth, přezdívané Zaza. Ta zemřela mladá a na jejím zdravotním stavu se podepsal i přílišný tlak okolí. V knize se liší od skutečnosti jména i detaily.

Video Události v kultuře
video

Česky vyšla novela Nerozlučné od Simone de Beauvoirové

„Všechna díla Simone de Beauvoirové mají druhý, filozofický plán. který se týká postavení člověka ve světě. V tomto si klade základní otázku, jak se stát sám sebou. Jejím posláním bylo obecně odhalovat pravdu a skrze Zazin svět ukazuje tlak buržoazního prostředí,“ dodává Le Bonová.

Proti Bohu i měšťanství

Z něj vzešla i Simone de Beauvoirová. Výchově v zámožné měšťanské rodině počátkem dvacátého století se vzpříčila už v období dospívání. Rodinné prostředí jí připadalo pokrytecké a duchovně prázdné, vedení ke katolické víře naopak přispělo k tomu, že se ní stala přísná ateistka.

Vynikala intelektuálními schopnostmi. Získala doktorát z filozofie na Sorbonně a v jednadvaceti letech se stala ve své době nejmladší profesorkou. Na prestižní pařížské univerzitě se potkala s budoucími osobnostmi francouzského intelektuálního života. Své přátele vypodobnila v románu Mandaríni, za nějž získala v roce 1954 nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu.

Svoboda nade vše

Svůj první román Pozvaná publikovala ale už o téměř deset let dříve. Příběh nekonvenčního trojúhelníku končí tragicky. Se svobodomyslnými vztahy měla Beauvoirová vlastní zkušenosti. Celoživotní vztah s Jeanem-Paul Sartrem, jehož potkala také na škole, byl založen na otevřenosti, která nebránila „dočasným láskám“. Třeba s americkým spisovatelem Nelsonem Algrenem.

Se Sartrem se shodovala v politických názorech. Východiskem jejích filozofických děl byla idea člověka jakožto svobodné bytosti. Svobodu volby chápala jako hodnotu, která je závislá na morálnosti lidského jednání.

Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoirová (1980)

Zdroj: ČTK, ZUMA, Keystone Pictures USA

Ještě má co říct

Vzájemně inspirující vztah se Sartrem přetrval až do jeho smrti v roce 1986. Simone de Beauvoirová svět opustila o šest let později. Po smrti ještě posílila její pozice ikony feminismu. Odkazem bylo osvobození žen svázaných konvencemi a boj za právo žen na potrat a antikoncepci. Beauvoirová také žádala přísnější tresty za znásilnění.

Dlouhou dobu byla považována za Sartrovu napodobitelku a následovnici. Několika vědeckým studiím se ale podařilo prokázat, že jejich pracovní vztah mohl být i spíše opačný. Přispět má čím i pětatřicet let po smrti. Podle Sylvie Le Bonové, která spravuje její odkaz, zbývá v pozůstalosti francouzské myslitelky ještě dost písemností.