Kondolence od hudební kapely Queen a celostránkového nekrologu v britských Timesech se dočkala Irena Sedlecká. Úmrtí české sochařky vyvolalo na britských ostrovech emotivní ohlas. Ve světě ji zvlášť u fanoušků zpěváka Freddieho Mercuryho proslavila její socha, která stojí u Ženevského jezera a stala se jednou ze švýcarských atrakcí. Sochařku Sedleckou z Plzně ve čtvrtek ve věku 91 let pohřbili v Anglii.
Sedlecká se vžívala do postav, které modelovala. Vždy chtěla odkrýt, co je v nich a co zosobňují. Bronzovou sochou Freddieho Mercuryho dojala jeho rodiče i operní zpěvačku Montserrat Caballé, když ji pět let po zpěvákově smrti odhalil kytarista kapely Queen Brian May za velké pozornosti ve švýcarském Montreux.
„Byla tou nejúžasnější ženou s opravdu svobodným duchem. Byla perfektní pro to, aby pracovala na této soše, opravdový Freddieho člověk,“ napsala na oficiálních stránkách kapely Queen po sochařčině úmrtí Claudia Walkerová z nadace The Mercury Phoenix Trust, která financuje projekty na boj proti viru HIV.
Původně se plánovalo, že Mercuryho socha bude stát v londýnské čtvrti Kensington, ale nakonec se jejím domovem stalo švýcarské letovisko Montreux, kde poprocková hvězda první velikosti unikala pozornosti britského bulváru a kde měl Mercury i s kapelou nahrávací studio. „Pokoušeli jsme se o Londýn. Přestože by fanoušci byli rozhodně rádi, tak úřady tedy ne,“ řekl po odhalení sochy v roce 1996 kytarista kapely Queen Brian May.
Londýnští úředníci se obávali vandalství. V roce 1996 britský zákon pořád zakazoval propagaci homosexuality. Nákaza HIV a nemoc AIDS, které Mercury podlehl, byly ve společnosti stigmatem. Sedlecká ovšem žádnými předsudky netrpěla. „Ať už jsou to heterosexuálové nebo gayové, tak pro ně je to normální život. Takže tento trest, ne, ať je to cokoliv, není to žádný trest, je naprostou tragédií a není to spravedlivé,“ prohlásila v dokumentu Freddie Mercury: Příběh.
V londýnském ateliéru s ní při modelování sochy Mercuryho natáčel rakouský filmař Rudi Dolezal, který patřil k dvorním tvůrcům dnes už legendárních videoklipů kapely Queen a Freddieho Mercuryho: „Dala fanouškům Freddieho Mercuryho sochu, což je tou největší věcí, jakou mohla dát každému fanouškovi, který nikdy Freddieho Mercuryho osobně nepotkal. To ji činí nesmrtelnou,“ uvedl po její smrti pro ČT.
Modelové s koštětem
Třímetrová bronzová socha ve Švýcarsku se stala poutním místem fanoušků kapely Queen. Sedlecká byla hlavně milovnicí vážné hudby. Freddie Mercury jí učaroval svojí mužností, hlasem a komunikací s publikem. Zvlášť ráda měla píseň Kdo by chtěl žít věčně (Who Wants to Live Forever). „To je pro mě úžasný song,“ svěřila se tehdy.
Po získání zakázky na sochu Mercuryho Sedlecká pečlivě nastudovala jeho koncerty, televizní rozhovory, fotografie a videoklipy. Kromě profesionálních modelů využívala i svého syna Štěpána Drexlera se smetákem v ruce. „Jako děti jsme vždycky byly modely pro maminku. Když potřebovala dělat nějakou dámskou figurínu, tak jsem to většinou byla já, a také manželka mého bratra Štěpána. Ten dělal modely pro všechny ty pánské figury, co máma dělala, včetně Freddieho Mercuryho,“ zavzpomínala pro ČT v Londýně Nora Partridgeová, dcera sochařky.
Golden girl českého sochařství
Za ráj považovala roky 1945 až 1947, kdy podle ní atmosféra v Praze byla taková, že lidé mohli číst jakékoliv knihy, noviny, vidět všechny filmy, cestovat, pokud měli peníze, obchody se plnily západním zbožím a panovala svoboda bez zákazů.
Komunistický puč v roce 1948 to změnil. Ona si ale nemohla stěžovat. V 50. a 60. letech byla zlatou dívkou českého sochařství, jak ji nazval Peter Cannon-Brookes, bývalý kurátor umělecké sbírky Velšského národního muzea v Cardiffu, autor knihy České sochařství (1800–1938) a kurátor pozůstalosti Franty Bělského a studia Ireny Sedlecké.
Dodnes stojí její sousoší z roku 1960 Velkomeziříčská tragédie na památku obětem nacistického masakru na samém konci války. Od komunistického režimu dostávala pravidelně zakázky na výzdobu Leninova muzea v Praze stejně jako ocenění včetně cesty po SSSR, kde podle svých slov poznala, že šlo o Potěmkinovu vesnici.
Přiznala, že jako mladá studentka a sochařka po válce věřila ve sliby, že nový socialismus přinese lepší život. Litovala toho, že její plzeňská socha komunistického novináře Julia Fučíka byla po roce 1989 roztavená.
Přesto svoje působení v 50. letech jako mladá sochařská hvězda adorovaná komunistickým režimem hodnotila bez sentimentu. „Byli jsme mladí, naprosto šílení, byli jsme za šašky,“ uvedla v roce 2010 v rozhovoru pro umělkyni Aleksandru Mir, která zahájila neúspěšnou petici, aby socha Freddieho Mercuryho byla aspoň krátkodobě umístěná na Trafalgarském náměstí v Londýně.
Emigrantka samoživitelka
Rok 1966 byl v jejím životě zásadní změnou. Rozhodla se i s druhým manželem lékařem utéct na Západ. Namísto do Bulharska odjeli do Jugoslávie. Vzali tajně i tři děti. „Měla jsem za to, že už v žádném případě nemůžu dál sloužit jako propagandistka,“ uvedla. Byla za to odsouzená v nepřítomnosti. Vrátit se mohla až po sametové revoluci.
Dramatický útěk z komunistického bloku zažila její dcera Nora jako desetiletá. Přes Jugoslávii do Itálie převezl tři sochařčiny děti náhodný anglický pár. „My jsme dostali sluneční brýle, klobouk, anglické dětské časopisy a neměli jsme nic říkat, protože nikdo z nás neuměl anglicky. A takhle jsme se dostali ven,“ popisuje dcera sochařky Nora Partridgeová.
Po nervy drásajícím průjezdu za deště přes hranice z Itálie do Francie musela Sedlecká počkat v Paříži, než ji tehdejší muž zařídí víza do Anglie. Stefan Drexler jako bývalý voják československé exilové armády měl z války v Anglii kontakty. Ve Francii zatajila své tři děti, každých 14 dní chodila na policii žádat o prodloužení pobytu s tím, že umění v Paříži je natolik krásné, že nemůže odjet.
Začátky v Londýně pro ni byly dle jejích slov ztracenými roky. Anglicky skoro neuměla. Živila se vyráběním suvenýrů pro Britské muzeum. Následoval rozvod. Musela jako česká přistěhovalkyně sama uživit tři děti.
„Nikdy jsem nepožádala o žádné sociální dávky od britského státu. Nikdo nás nežádal, abychom přišli. Udělali jsme to z vlastního popudu, přijali nás, takže jsem musela pracovat,“ popsala v rozhovoru s umělkyní Aleksandrou Mir, proč odmítla i nabídku sociálního bydlení a raději si sama platila hypotéku a pracovala od rána do noci včetně víkendů.
Freddie pro ni nebyl nejdůležitější sochou
Sedlecká neměla v Anglii po útěku co ukázat, nevzala si ani fotografie. Její francouzští přátelé propašovali aspoň sochu Bůh je mrtev.
„U komunistického režimu s tím měla fantastický úspěch. Měli za to, že šlo o kritiku křesťanství, odkaz na dílo Tak pravil Zarathustra od německého myslitele Friedricha Nietzscheho. Ve skutečnosti, a ti co to dílo znají, to chápou, šlo o kritiku nového boha. Vyjádřila tím deziluzi a začala plánovat útěk,“ říká kurátor jejího studia Peter Cannon-Brookes.
Tím novým bohem byl socialistický režim, uvedla Sedlecká. Socha, která vznikla v době kritiky komunistických diktátorů Stalina a Gottwalda, pro ni znamenala konec starého a začátek nového.
V Anglii byla socha vystavená ve Winchesterské katedrále s historií starou 1500 let. Přiznala, že jako ateistka tím byla šokovaná, protože věřící jí říkali, jak se jim socha s názvem Bůh je mrtev líbí. Kněží v katedrále ve Winchesteru na ní postavil podle Sedlecké inteligentní a krásnou bohoslužbu, ve které vysvětlili, proč se německý filozof Nietzsche mýlil, když tvrdil, že bůh je mrtev a proč je dál třeba.
Sochu dandyho sponzoroval hotel Ritz
Obyvatelé i návštěvníci Londýna si dodnes mohou prohlédnout v jedné z přepychových nákupních ulic v centru britské metropole sochu anglického dandyho Beau Brummella, který se jako blízký přítel budoucího krále Jiřího IV. stal arbitrem elegance a na počátku 19. století určoval styl pánského oblékání.
„Věděl, že byl perfektní, byl tak hrdý, když jsem sochu dělala, taky jsem se tak cítila, jsem tak krásná, tak hrdá,“ svěřila se v rozhovoru pro švédsko-americkou umělkyni Aleksandru Mir.
Sochu v ulici Jermyn slavnostně odhalila členska britské královské rodiny princezna Marie Kristina z Kentu, která se narodila v Karlových Varech v roce 1945. Zakázku pomohl financovat i proslavený hotel Ritz v Londýně, kde následovala recepce.
Čeští sochaři britských Queen
Ona dělala zakázku pro kapelu Queen, on portrétoval královnu Alžbětu II., královnu matku i prince Andrewa a Williama. Irena Sedlecká si v roce 1996 vzala sochaře Frantu Bělského, který do britských dějin vstoupil jako český sochař, co portrétoval čtyři generace britské královské rodiny. Jeho sochy stojí před Downing Street 10 i na Trafalgarském náměstí v Londýně.
Sedlecká si na konci života stěžovala, že figurativní umění podle ní není považované za umění. Ale ona ho měla dál za fantastické, jako je život. Nejčtenější britský seriózní list The Times ale ukázal, že v britské společnosti neupadla do zapomenutí. Věnoval ji celostránkový nekrolog s podtitulem Sochařka, která se vžívala do celebrit, jež modelovala a adaptovala se na život na Západě poté, co uprchla z komunistického Československa.
Sedlecká byla vděčná dvěma učitelům, kteří jí otevřeli oči na Akademii výtvarných umění v Praze. Začala studovat v 17 letech, do ateliéru tajně chodila oknem i o víkendech. Prvním učitelem byl Karel Pokorný, který byl posledním žákem Josefa Václava Myslbeka, autora sochy svatého Václava v Praze.
Jako druhý zásadní vliv uvádí teoretika Václava Viléma Štěcha, u kterého pochopila, že nestačí načíst vše o světových dějinách umění, ale je třeba znát umělecké detaily svého rodného města Plzně, Prahy a každého rohu, kde žije.
Britský kurátor Peter Cannon-Brookes, který spravuje pozůstalost jejího manžela Franty Bělského a věnuje se i její tvorbě, je přesvědčený, že byla jednou z nejdůležitějších portrétních sochařek konce 20. století a počátku 21. století.
