Biblický Jákob celkem bez pardonu bral, přesto od Boha dostal ne přes prsty, ale ujištění, že mu bude vždycky nablízku. Stejně jako slovenský farář Marián Kuffa neodhání, ale naopak shromažďuje své „ovečky“ - kriminálníky, narkomany a bezdomovce, aby jim pomohl. Fascinující osobnost tohoto člověka s velkým „Č“ přitahuje dokumentaristy. Necelý rok po premiéře filmu Všechny moje děti vstupuje do kin další dokument o Kuffovi - s „jákobovským“ názvem Opři žebřík o nebe.
„Hle, já jsem s tebou.“ Člověk lidský a prostě boží ještě žije?
Marián Kuffa je farářem v malé podtatranské vsi Žakovce. Faru přebudoval na útočiště pro lidi s ne vždy čistýma rukama, tím méně čistým trestním rejstříkem, ale také pro odchovance z dětských domovů, tělesně postižené a týrané matky s dětmi, zkrátka pro potřebné. Krom toho se sisyfovsky snaží o zlepšení života v nedalekých romských osadách - právě o této pomoci vznikl dokument slovenského režiséra Ladislava Kaboše Všechny moje děti, českou premiéru měl v březnu loňského roku.
Česká dokumentaristka Jana Ševčíková se zaměřila na Kuffovo úsilí na faře, kam se vracela nejprve sama a pak i se štábem po dobu pěti let. „Nechtěla jsem glorifikovat. Ale natočit ho takového, jaký opravdu je, že má svá skrytá přání, že je normální chlap, normální člověk,“ popsala režisérka setkávání s Mariánem Kuffou. S mužem, který se rozhodl pro Boha v době, kdy už měl kus světského života za sebou. Mluví o Bohu, jenž je pro něj „nádechem“, ale i o zápasech, které s ním (potažmo s pokušeními své víry) vede, protože kněžským slibem jeho přirozené touhy samozřejmě nezmizely, včetně té nejsilnější - být otcem.
Režisérka: Mariána Kuffu jsme nechtěli glorifikovat (zdroj: ČT24)
Nabízí se, v souvislosti s názvem dokumentu, opět odkaz na Jákobův příběh, přesněji jeho zápas s Bohem (zastoupeného andělem), podle něhož dostal Jákob nové jméno - Izrael. Šlo o zkoušku, souboj dvou bytostí, které se vlastně mají v lásce, a takovou zkouškou prochází i Marián Kuffa. Nejen pochopitelně soukromě, ale i jako ten, pro něhož je Bůh „nádechem“ a „výdechem“ pomoc hříšníkům, jak sám v dokumentu říká. Být neustále obklopen cizími bližními, kteří věčně chybují, zkouší jeho trpělivost a dobrotu a u nichž úspěch „nápravy“ (ač ji podstupují dobrovolně) je vždy bez záruky, není nijak snadné.
Ustát to vše Kuffovi pomáhá jednoduché pravidlo, které se pokouší vštěpovat i dočasným obyvatelům fary - benediktinské „ora et labora“, tedy „modli se a pracuj“. Síla, která Kuffovu osobnost obklopuje, pochází především z víry - a i přes ní by se mělo na dokument nahlížet, jakkoli divákům v prý nejateističtější zemi může připadnout něco takového podezřelé nebo úsměvné. Zčásti pak Kuffu posiluje práce (v montérkách a vaťáku nijak neodpovídá představě „velebného pána“). Žádné teoretické mudrlantství o politicky, menšinově, občanskoprávně a bůhvíjak ještě korektní pomoci všem těm vyloučeným a nepřizpůsobivým. Nýbrž krumpáč a kolečko. Chceš příležitost pro lepší život? Pomůžu ti, ale zapoj se. Chceš brát? Nauč se dávat.
Opři žebřík o nebe
„Připadám si jako na potápějící se lodi. Vytáhnu jednoho a druhý se potopí. Toho nechám držet za desku, tomu vykloubím ruku, toho drapnu za vlasy, dalšího za nohu, druhého za ruku, táhnu za loket, bolí, žádný bonton, jednoduše je chytám, aby žili,“ říká Kuffa o těch, kterým pomáhá. Chová se ke svým „dětem“ jako laskavý, ale přísný otec, jehož pravidla se všem líbit nemusí, ale dodržovat se musí. Problematický se může jevit Kuffův postoj k partnerským vztahům v komunitě, homosexuálním zvláště. „Musíte to brát z pohledu katolické církve,“ podotýká k tomu režisérka Jana Ševčíková. „Jsou prostě nějaká pravidla. Můžu ale říct, že za těch pět let, co jsme točili, Marián Kuffa nikoho z fary nevyhodil kvůli tomu, že je homosexuál.“
Dokumentaristka sledovala i osudy několika farních obyvatel, aby získala na faráře také jiný pohled (a také zabránila jednostrannému velebení, k němuž Kuffovo nasazení svádí). Vyčnívají z nich dva. Příběh ošetřovatele vede k zamyšlení, jestli Kuffův přístup není z jistého úhlu i omezující a místo k osamostatnění nesměřuje některé lidi k pohodlné závislosti na jistotě, kterou fara skýtá. Zda farářova přímost a zásadová rozhodnost nemůže být pro jeho „ovečky“ stejně tak motivací, jako stupněm k rezignaci. Do zajímavého srovnání pak Kuffu staví zbloudilý kněz, který se na faře „napravuje“, jejich paralelními příběhy dokument vyostřuje otazníky nad vírou, obejdou se bez komentáře.
A když jsme (opět) u víry - nehodný Jákob, praví Bible, měl sen. V něm viděl, že „na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. A slyšel Boha, jak mu říká: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. (…) Nikdy tě neopustím.“ Marián Kuffa přislíbil Ježíšovi pomoc bližním jako poděkování za záchranu svého života, když se zřítil při horolezení. Myslet si o takovém závazku může každý, co chce, každopádně Kuffa slib dodržel. Jeho žebříkem je víra - a zároveň on je žebříkem, o něhož se mohou lidé opřít, chtějí-li. Dokument Jany Šefčíkové ho nechtěl glorifikovat, navíc rozum velí v tom všem pochybovačně hledat háček (zachytit se jím možná lze v Kuffově vzpomínce na dětství), ale ať hodí kamenem, koho při sledování filmu nenapadne, že tenhle farář je člověk lidský a - prostě boží.